Perfekcionalismus v životě

Být perfektní... Sice si to většina lidí neuvědomí takhle tvrdě, ale realita je bohužel jiná. Dnešní doba internetu, sociálních sítí je plná "dokonalosti a perfektního života".

Často vídáme na instagramu dokonalé fotky celebrit, krásná těla bez jediné chybičky, kvalitní vlasy, dlouhé nehty, pěkný zadek, značkové věci, krásné pokoje, drahou elektroniku nebo fotku z luxusní dovolené. Lidé se prostě mají skvěle. Nebudeme si nic nalhávat, většina z nás při pohledu na takové obrázky začne závidět. I já závidím, když vím že mých pár korun z brigády pokryje tak dovolenou u rodičů doma.

Tohle všechno zanechává v podvědomí člověka své stopy, občas si říkám, proč jsem se nenarodila do bohaté rodiny, nebo alespoň s většíma prsama, nebo prostě s něčím, na to bych mohla být pyšná a připadat si krásná.

Ještě před 4 lety bych vám řekla "tohle jsem já, jsem sama sebou stále zamilovaná do někoho, kdo mě nechce". (Pravda, nebyla jsem zrovna krásná, oblíbená, nebo neměla věci co jsou in.) Za ty čtyři roky co sleduji "dokonalost na internetu" se hodně změnilo.

Z mé postavy s kterou jsem se ráda promenádovala v plavkách na pláži a jedla jakoukoli zmrzlinu a připadala mi naprosto normální se stal najednou velký komplex, že jsem tlustá a že se za své tělo musím stydět. Prostě takové to "co není vychrtlé není krásné". Z mého růžového pokoje se stal klasický bílý blogerský pokoj, tak aby vypadal in, obětovala jsem rok své brigády a našetřila si na nový Macbook. Začala jsem zakrývat špatné partie oblečním a nekvalitní suchou pleť tunou makeupu a všemožných produktů, jen abych se přiblížila k té "dokonalosti".

Ano, sice jsem si občas připadala líp, krásněji, ale začala jsem být nešťastná. Pomalu se ve mě zrodili deprese z toho, že jsem nedokonalá a k ničemu a honění za dokonalostí i nadále pokračovalo a stupňovalo se. Začala jsem se dívat na obaly s jídlem kolik má daný výrobek kalorií, jestli ho smím sníst a udělal mi radost den, kdy jsem večer zjistila, jak málo jsem jedla. (Ne že by to spadlo do anorexie, ale prostě taková vnitřní radost jak málo jím.) Přibyly umělé nehty, protože mé nikdy nenarostli a lámali se. Hromada "šťastných a dokonalých" fotek na snapchatu, aby všichni viděli, jak šťastně se mám. Opak byl ale pravdou, za každou tou fotkou stála pouze hromada práce a realitu téměř nikdy nezobrazovala. Pokaždé když se můj přítel otočil za jinou a komentoval že má hezké tělo, vlasy nebo něco dalšího, hned ve mě začal hlodat smutek, že pro něj nejsem dost dobrá. Vztah vyvrcholil žárlivostí a rozchodem. Ani bych se nedivila, kdyby ještě přibyla věta, že nejsem ta holka, do které se zamiloval, protože je to pravda.

Teď píšu tento článek a dívám se na sebe a věci co mám okolo sebe. Ano, možná jsem se nakonec alespoň z části přiblížila perfekcionalismu dnešní doby, ale ztratila jsem lidi, na kterých mi záleželo a hlavně sama sebe...

Tímto článkem jsem tak trochu vytáhla kostlivce z vlastní skříně, ale chci všem co si připadají nedokonale, že nemají to co ostatní, že nejsou takoví jako ostatní, ukázat jaká je cesta za tím vysněným "perfektním životem" a že to v reálu vlastně nakonec perfektní ani není.

Udržte si raději svou originalitu i když s chybami. Já jí teď budu těžce hledat.