Ahoj, nedávno jsem si uklízela v počítači a narazila jsem na svůj denník, který jsem si tehdy na základce a v prváku na střední vedla a rozhodla se, že se o to podělím s ostatními. Připravte se, že pokud to budete číst, je to taková trochu "try not cringe" challenge, ale zároveň je to úpřímný příběh dětské lásky. 

Zpětně když na celý tento příběh koukám, tak ano, nechovala jsem se úplně nejlíp, místy jsem se chovala jako kráva, ale byla to spíš puberta a celková neschopnost vztahů a komunikace. I přes to všechno si myslím, že to co za tím vším stálo bylo čisté poblouznění. 

Jinak jména jsou v příběhu změněná, aby se to nikoho nedotklo. :-) Pokud vás to zaujme, chcete sdělit váš příběh, nebo cokoli tak klidně napiště zprávu/email. 

Tak jo, pokud vás zajímá můj příběh, můžete jít na to! :-)

Valentýn

14. 2. 2012 - úterý

Je 14. února. Valentýn. Svátek zamilovaných a utrpení pro nezadané. Já jsem to druhý, jako vždy. Jelikož máme ve škole azbest tak nám jí na čtrnáct dní zavřeli.

Seděla jsem u notebooku a znuděně koukala do obrazovky. Ach jo, proč musím bejt nešťastně zamilovaná?! On ani neví, že existuju. Můj život je tak nudnej že by mě Pavel nenašel ani, kdybych byla deseti patrová budova. Otevřela jsem emailovou schránku uzivatelske.jmeno.neexistuje@seznam.cz a začala psát...

> Miluju tě... Vždycky jsem milovala a budu... Promiň <3 <

Pod to jsem dala odkaz na svůj profil na facebooku Týý Bezejména, na kterém jsem neměla ani fotku a falešné datum narození. Přesně po 39 minutách mi přišel email. Moje srdce se radostí rozbušilo. A oprávněně, bylo to od něj. Poprvé konečně pořádně zamilovaná! Otevřela jsem ten mail. Zeptal se mě, kdo jsem. A začala jsem přemýšlet, co mu odpovědět. Nedokážu mu to říct, že jsem to já. Nakonec jsem mu odepsala, ať to neřeší, že jsem mu to jen na Valentýna chtěla říct. Sice ještě napsal, jestli mě zná, ale už se mi na facebooku Týý objevila žádost o přátelství a samozřejmě od něj. Okamžitě a s úsměvem jsem mu ji potvrdila. Zanedlouho jsem viděla i blikající zprávu.

"Kdo si?" ach jo, já mu napíšu, že ho miluju a on odpoví jen tohle. Typický kluk, všichni jsou stejní. "Blbá otázka, blbá odpověď... Prostě já jsem já." odpověděla jsem mu zlomyslně a tajemně. Takováhle odpověď ho asi mírně zmátla. "Jak se jmenuješ?" zkusil to znovu. Moje odpověď byly jen tři tečky.

"Odkud se známe?" zkusil znovu. Ach jo, čekala jsem od něj větší inteligenci. Rozhodla jsem se mu již normálně odpovědět. "Kdo ví. Jo a máš vtipnou fotku..." Donutil mě napsat pohled na jeho zasrdíčkovanou fotku a zasmála jsem se. "Na jakou školu chodíš?" "Nevím na jakou školu chodím." odpověděla jsem mu, protože jsem nemohla napsat, že na 2. ZŠ. Jeho ale ani tohle neodradilo. "To nechápu!" napsal. "Nemusíš... A neříkej, že by tě nějak zvlášť zajímalo, když ti nějaká holka co nemá ani jméno na Valentýna napíše, že tě miluje." odpověděla jsem odvážně. "Já jen chci vědět, která holka je tak blbá, že mě miluje." odpověděl mi. "To slýchám často, neboj!" odepsala jsem mu a usmála jsem se. Vážně si ale říkám, že jsem tak blbá a vždycky se zamiluju špatně. Povzdechla jsem si. Začal se se mnou hádat o tom, kdo jsem, jestli nejsem kluk a jestli mě vůbec zná. Lhala jsem čím dál tím víc. Ale já nechtěla lhát, ale musela jsem. Jinak bych se prozradila a to jsem nechtěla. Když přišel čas se rozloučit, napsala jsem mu: "A prosím neřeš mě. Jen jsem ti na Valentýna chtěla napsat, že tě miluju nic víc." "Tak ahoj a já tě řešit budu, protože mě zajímá, která holka mě miluje." při této odpovědi mi poskočilo srdce radostí. "Ale stejně na to nepřijdeš <3 <3 <3" napsala jsem a s odvahou jsem klikla na odeslat i když tam jsou ty srdíčka. "To se uvidí! :D" napsal a chvilku jsme se pak ještě dohadovali o tom, kdo jsem.

"Třeba tě taky miluju." dodal. Byla jsem zmatená a moje city v prdeli. Jak moc jsem si přála, aby mě miloval, ale vím, že nemiluje ani nebude... "Alespoň jsem se zasmála. Ne, nemiluješ. :))" napsala jsem za větou smajlíka i když jsem byla smutná. Bylo nepřehlédnutelné, jak mě ve škole úmyslně ignoruje. Poté jsem se odhlásila z FB.

I přesto všechno jsem ale byla šťastná. Bylo to poprvé, co mě neignoroval. Miluju ho! Tohle byl a je můj nejkrásnější Valentýn. <3

Co se dělo dál?
15. 2. 2012 - středa

Je středa, další den našich "azbestových" prázdnin. Když bylo něco okolo desáté dopoledne, rozhodla jsem se vylézt z postele a zapnout pc. Pavel byl k mému překvapení online a hned mi napsal. Zase jsem se s ním začala dohadovat o tom, kdo jsem. Ach jo, ten si a tím nedá pokoj. Chce hru?! Má ji mít!

"Kdy jsme se viděli naposledy?" zeptal se. Chvilku jsem nad tím přemýšlela a došlo mi, že to bylo na naší školní akci na konci pololetí. Ale odpověděla jsem stejně jinak. "Spíš kdy jsem já tebe viděla naposledy ne?! Docela mě totiž ignoruješ!" napsala jsem dotčeně. "Fakt?" zeptal se a skoro to znělo až nevěřícně.

"JO!" odpověděla jsem mírně naštvaně. "Ale stejně chci vědět, kdo jsi, protože jestli jsi hezká a normální holka tak by mě pěkně naštvalo, kdybych o tebe přišel jen kvůli tomu, že nevím, kdo jsi." Tohle zní skoro jako by mě chtěl. "Hezká a normální? :D Pochybuju! :D Hezká možná ale normální?;D Žádná holka není normální! :D "odpověděla jsem mu s úsměvem. "Hele řekni mi jméno a budu spokojenej!" naléhal. "Neřeknu ti jméno a spokojenej nebudeš. :D" "Jak dlouho se známe?" zeptal se a mě tímhle trochu zaskočil. "Wow. Těžká otázka. Hele to fakt nevím." odpověděla jsem ale samotnou by mě odpověď' docela zajímala.

"Takže dlouho?" zeptal se. "Nevím, ale 100% přes dva roky, před tím jsem si tě nevšímala tak nevím..." Odpověděla jsem mu nakonec. "Známe se dobře?" "Co považuješ za dobře?" zeptala jsem se ho místo odpovědi na jeho otázku. "Dost o sobě víme." no, to mi teda fakt nepomohl, ale nechtěla jsem vypadat blbě a dál se ptát. "Já o tobě ano, ty o mě ne. Teda myslím, že ne" odpověděla jsem mu a znuděně jsem začala projíždět jeho FB zeď. Uviděla jsem status, který mě šokoval.

- Nevěděl jsem že je na Valentýna nutný mít tajnou ctitelku -

Tohle mě už vážně dostalo. Ihned jsem mu napsala: "Odpověď' na tvůj status je: Jo, je to nutný." ":D" "K tomu s u ti to přece psát nebudu; D přečte si to tvých X přátel." odpověděla jsem mu na smajlíka. "To je jedno." "Ne není." odpověděla jsem uraženě. "Stejně nikdo neví, kdo jsi." ach jo... Zase jsme se začali hádat o tom, kdo jsem.

"To je hrozný, ty mě miluješ a takhle mi ubližuješ!" napsal dotčeně. "No jo no. Hele asi jsem docela hezká. V nezávislém hlasování 6 like a 0 dislike." napsala jsem, když jsem viděla výsledky hlasování. "Tak to je dobrý." odpověděl. "Docela. Už jsem to hlasování smazala, takže ho nenajdeš..." "Jak víš, že ho hledám?" ":D Znám tě." netušila jsem, že to ale fakt hledá. Tak to jsem se vážně už zasmála. "Jak mě můžeš znát tak dobře?" zeptal se. ":D:D To bude asi tím, že jsou kluci stejný." napsala jsem sarkasticky, jako bych o klucích věděla moc věcí přitom nevím vlastně skoro nic. "Mě už fakt nenapadá, kdo můžeš bejt tak se nechám podat." napsal a vypadalo to jako bych měla bejt tak blbá a říct mu to. "Vtipný, ale já nejsem blbá." napsala jsem s úsměvem. "To je dobře, ale teď by se mi hodilo, kdyby jsi byla." Napsal a já se zasmála.

"Já si furt víc a víc myslím že si ze mě někdo dělá srandu, protože už jsem vyloučil takových holek, které znám." dodal sklesle. "Hele plno věcí ti neřeknu, ale říkám, že to sranda vážně není." "Tak to vylučuje 2 spolužáky." "Nejsem kluk!" tak tohle mě fakt dostalo. Já se zamiluju a on si myslí, že jsem kluk a že si z něj dělám srandu. "A jsi teda z naší školy (2. ZŠ) nebo ne?" ach jo, tohle nesnáším! "Ani nevím." "Ty nevíš, kam chodíš do školy?" zeptal se jako by mu nedošlo, že mu to prostě jen nechci říct. "Naneštěstí vím.;D" odpověděla jsem a zasmála jsem se. Další hádky už probíhaly jen o tom, kdo vlastně jsem. Jak ráda bych mu to ale řekla... Povzdechla jsem si. "Jsi fakt zlá! :( " napsal. Ten smajlík mě překvapil. "No jo jsem! :D Ale ty taky!" napsala jsem uraženě. "Proč?" zeptal se, jako bych mu to neříkala už milionkrát.

"Protože mě ignoruješ, až ti napíšu, takhle tak alespoň odpovíš." napsala jsem mu smutně. "Hele už mě nehledej: / už o mě nikdy neuslyšíš. Jen jsem chtěla, aby, jsi věděl, že tě miluju a to docela dlouho. Jen jsem ti to chtěla říct nic víc. Ahoj <3" a klikla jsem na odeslat. A našla jsem v sobě veškerou odvahu se odhlásit. Bolelo to. A moc. Slzy se mi draly do očí. Není to fér. Láska není fér.

Chtěla jsem tímto skončit a už mu nikdy nenapsat ale prostě to nešlo... Po hodině jsem to prostě už nevydržela a napsala jsem mu znovu. "Štveš mě! Pořád na tebe nemůžu zapomenout!" "Tak mi řekni jméno a nebudeš muset zapomenout." odepsal. Tohle od něj bylo hnusný. O to víc to bolelo. "Zapomenout ne, ale rovnou se zahrabat 100km pod zem!" napsala jsem uraženě. "Proč?" "Prostě!" "Když s tebou nebudu chtít chodit, tak to nikomu neřeknu." napsal a mě tím dost dostal na to, abych mu to řekla a on s tím asi počítal. Vzpomněla, jsem si ale jak to dopadlo minule a nepovolila jsem. "Stejně se to lidi dozví... Jednou už se mi tohle stalo. Já to jen tomu klukovi naznačila a hned to věděla celá škola a dodnes mě s tím všichni otravují, že ho miluju přitom já ho nenávidím! Nechci, aby se to stalo znova!" takovou upřímnost bych od sebe nečekala. Nikdy jsem to ještě nikomu neřekla takhle narovinu.

"To se nestane, mě můžeš věřit." "No tím bych si tak jistá právě nebyla." byla moje váhavá odpověď. "Já jsem si tím ale jistej. Kdybych tě nechtěl tak nechápu, proč bych to měl někde rozhlašovat. Kdyby jsi věděla, kolikrát jsem byl odmítnutej já." napsal a já byla překvapená. "Nevěřím ti to. :D" napsala jsem a zasmála jsem se. Vážně jsem netušila, že je tak milej. No ale kdo ví, jestli by byl takovej, i kdyby věděl, že to jsem já. Asi ne... "Opravdu mě znáš dobře?" zeptal se. Chvilku jsem přemýšlela. "Docela. Nevím tvojí barvu očí." napsala jsem, aniž bych na to čekala nějakou odpověď'. "Zeleno-modrý" nečekala jsem, že by mi to fakt prozradil. "Někdy si to zkontroluju! :)" a zčervenala jako by mě mohl vidět.

Najednou mě něco napadlo. Vzala jsem černou lihovku a na zápěstí jsem si nakreslila černé srdíčko a iPodem mu poslala fotku. "Pěkný!" odpověděl. "No jo, pokud si budeš myslet, že víš, kdo jsem, můžeš si to tímhle ověřit. Dám si pozor, aby se mi nesmylo." "Mě hrozně štve, že ty víš, kdo jsem já, ale já nevím, kdo seš ty. Většinou jsem to měl naopak." napsal. "Ty jsi to dělal takhle?" napsala jsem a zasmála jsem se. "Jen jednou. :D" odepsal. "Nehledej mě. Už musím jít." a odhlásila jsem se.

Kapitola 3 - Život jde dál
16. 2. 2012 - čtvrtek

Bylo asi devět hodin, když jsem ráno otevřela oči. Nešlo si nevzpomenout na včerejší večer a to mi vehnalo do očí slzy. Za necelou hodinu jsem se dala dohromady natolik, abych se šla nahoru nasnídat a dělat že se nic nestalo.

Po snídani jsem zapla notebook. "Ahoj!" napsala jsem Pavlovi. "Ahoj" "Včera jsem ti málem chtěla říct kdo jsem, když jsem se vysrala na celý svět." byla moje odpověď'. "Mně by to nevadilo, kdybys mi to řekla." napsal. "Vím. A neměla jsem k tomu daleko." napsala jsem už a úsměvem "Pořád přemýšlím, kdo jsi a vždycky mi tam skočí ta jedna holka, o kterou bych si neopřel ani kolo a furt doufám, že to tak není." tato odpověď' mě zarazila.

"Pošli mi její profil a alespoň ti napíšu, jestli jsem hezčí nebo ne. :D" sice jsem tam napsala toho smajlíka ale netrpělivě jsem čekala, až mi to pošle a bála se nejhoršího... Že to bude můj pravý profil. "Doufám, že to nejsi ty." Sebrala jsem všechnu odvahu, která mi zbyla a že jí moc nebylo a odkaz jsem otevřela. Moje nejhorší obavy se naplnily. Byl to můj pravý profil... Nevěděla jsem jak zareagovat. Měla jsem chuť mu napsat, že to jsem já, a jak moc to bolí, ale neudělala jsem to. "Jsem hezčí. I když nechápu, co proti ní máš...! Nevypadá zas tak mizerně. :D" napsala jsem v klidu i přes slzy, co se mi draly do očí. "Když jí neznáš tak ne." tato odpověď' mě dostala. Jako by mě znal. Vždyť se mnou ani nikdy nemluvil. Byla jsem zničená. Jako by mě on tak dobře znal, aby mohl napsat tohle... "No jo no. Už musím jít. Už o mně nikdy neuslyšíš. Teda doufám!" napsala jsem mu se slzami v očích. "To říkáš, pokaždé když odcházíš!" obvinil mě. A měl pravdu. Ale tentokrát je to naposledy!!!

Tohle bolí...
17. 2. 2012-19. 2. 2012

Nemůžu jíst, nemůžu spát a i blbá písnička mi připomíná tebe! Miluju tě! Ale tobě nestojím ani o to aby sis o mě opřel kolo... Ani nevíš jak mi je! A kvůli tobě!!! < Napsala jsem zprávu, ale neodeslala. Rozbrečela jsem se. Chybí mi, i když se mnou ani nechodil... :'(

20. 2. 2012

Stála jsem proti němu, a sice jen na pár sekund jsem se zahleděla do jeho očí. Všechna ta bolest byla rázem pryč. Budu o něj bojovat do posledního dne do poslední slzy, do posledního citu!

Zase, nebo stále zamilovaná?!
21. 2. 2012 - úterý

Je 6 ráno a já výjimečně už nespím a koukám do stropu. Cítím se strašně opuštěně a sama. Znuděně jsem vstala a došla se do školy a to nepočítám to, že teď trávím v koupelně mnohem času než dřív. Do školy nenamalovaná?! Ani omylem! Večer jsme na FB prohodili s Pavlem pár zpráv ale nic výjimečného. Jen ho zajímalo, kdo jsem. Já bych mu to ale ráda řekla, ale nemohla jsem se vzdát toho, že mi píše alespoň na FB a neignoruje mě. Nestojím mu ani o to aby si o mě opřel kolo a k cizí holce, o které neví vůbec nic se chová jako kámoš. Nechápu ho! :(

Ukaž ruce!
22. 2. 2012 - středa

Zase nultá hodina. Ale zase to má výhodu, že pokaždé když mám nultou hodinu mám i ájinu a na tu chodím s ním. Při nulté hodině jsem se začala nudit a lihovkou si obhajovat srdíčko na zápěstí. Další hodiny utekly už ani nevím jak moc rychle. Čas se zarazil až při angličtině když jsem zezadu od kluků slyšela větu:

"Čebi ukaž ruce!" "Vždyť je ukazovala už včera." A D-O-P-R-D-E-L-E!!! Jsem v prdeli. Nemám výmluvu ani náplast a na ruce to srdíčko. Vždyť slíbil, že si to nechá pro sebe a ne že mě bude hledat celá škola! Do konce hodiny jsem se nemohla na nic soustředit, nemohla jsem myslet a každé dvě minuty jsem se ptala sousedky vedle mě, kde jsme a co děláme.

Po hodině jsem zmizela ze třídy hned, co to šlo. Odešla jsem na záchod a začla drhnout srdíčko. Rychle jsem ho smyla. Chce válku?! Má ji mít!!! Tohle od něj bylo jako rána pod pás. Slíbil, že to nikomu neřekne! Když jsem se pak večer přihlásila na FB byla jsem zvědavá tak jsem mu napsala.

"Hele, jen by mě zajímalo, to ti opravdu holky ukážou zápěstí, nebo jak to děláš?" "Jj, ukážou, protože nevědí, o co jde. Jedna holka zjistila, že hledám srdíčko na zápěstí tak si ho tam nakreslila, ale bylo úplně jiný než to tvoje." odpověděl. "Která to byla? :D" zeptala jsem se. No to by mně fakt zajímalo. Poslal mi profil na Kláru. Zasmála jsem se. "Asi tě miluje, když to udělala." "To by bylo nějak moc nápadnic najednou. :)" ani bych se tomu ale nedivila.

"Hele objevilo se plno napodobenin mého srdíčka tak já si k němu přikreslím i hvězdičku aby nedošlo k omylu. :D" "Ok" odpověděl a já si opatrně na ruku nakreslila i malou hvězdičku a poslala mu fotku. "Ale dávej si pozor. :D Umím dobře lhát. Na otázku jestli mám srdíčko ti odpovím že ne. A ty k holce jen tak přijdeš a řekneš jí, jestli ti ukáže ruce?" Zeptala jsem se se zájmem. "Jj proč ne." zarazila mě jeho odpověď'. Tak to je teda pěkně odvážnej a má to svůj styl taková odvaha. "A co když nechce?" "Tak jí prostě vytáhnu rukáv." úžasná odvaha... Takovou někdy mít i já, tak bych mu to prostě šla říct.

To bych asi žárlil...
24. 2. 2012 - pátek

"Nééé!" vykřikla jsem ráno v 6:26 a vyskočila z postele. Byl pátek a já měla i nultou hodinu. Rychle jsem se oblékla a nacházela učení do tašky. Na namalování nebyl čas, i když si v posledních dnech dávám na svém vzhledu záležet. Řasenku i stíny jsem nakonec hodila do tašky a bez svačiny (s výjimkou gumových medvídků) jsem běžela do školy. K mému překvapení jsem přišla i docela včas. Nultou hodinu jsme měli sexuální výchovu a měli jsme psát, co nás napadne pod pojmem "MUŽ a ŽENA". Nijak jsem nemohla začít psát. Nemohla jsem na něj přestat myslet.

Těšila jsem se na normálně nenáviděnou angličtinu, až ho zase uvidím. Vlastně už od včerejška přemýšlím o tom, že za ním zajdu s fake srdíčkem. Jen bych chtěla vidět jeho reakci. Poslal by mě doprdele nebo ne? Při další hodině jsem se začala nudit natolik, že jsem si na ruce začala kreslit dvě srdíčka. Jedno to pravé a druhé to fake. To pravé jsem si přelepila náplastí... To má za to, že to všem rozkecal! Pomyslela jsem si. Čeština uběhla celkem rychle a při zeměpisu jsme se dívali na film o třídění odpadů. Je to děsná nuda. Pomyslela jsem si a začala jsem nakukovat, co si spolužačka vedle mě čte. "Půjč mi taky jedno." zašeptala jsem znuděně. Byl to vytisklý příběh, něco o One Direction ani jsem to radši nečetla. Zeměpis ubíhal strašně pomalu. Těšila jsem se na přestávku, až ho zase uvidím stát na chodbě a okukovat holky. Konečně zazvonilo a já plná očekávání vyběhla do 3 patra. Stál tam na chodbě před třídou. Není to sice ten nejdokonalejší kluk, ale já ho prostě miluju. Pro mě jeho chyby neexistují. Lehce jsem se opřela o zeď a předstírala, že něco dělám na svém iPodu. Pozorovala jsem každý jeho pohyb a věděla jsem, že čeká na Týý, ale ne na mě. Zamrzelo mě to. Když se přiblížila hodina angličtiny, seděla jsem nervózně ve třídě a kluci si opět házeli s plyšovým lvem, jak měli ve zvyku. "Hej, máš vtipný video na YouTube!" křikl na mě Dan. "Není vtipný!" odpověděla jsem s úsměvem a zčervenala. Už dávno jsem totiž věděla, že se na moje video •Pump It! • dívali celá 9. B při hodině. Radši jsem se na zbytek přestávky vypařila na chodbu. Nemusejí vidět, jak se červenám! Když pak přišel do třídy Pavel, ztuhla jsem a srdce se mi rozbušilo. Celou hodinu se nestalo nic zvláštního a já ani po hodině nenašla odvahu za ním jít...

Poslední hodinu matiky už jsem nějak přežila... Když jsem přišla domů, tak jsem nemusela dlouho čekat, než mu zezelenalo kolečko v chatu. "Ahoj, mám spousty šílenejch nápadů jeden horší než druhej!" napsala jsem mu s úsměvem. "Tak to se mi začíná líbit." odepsal a já se zasmála. "Kámoška říká, že jsi chudák, že tě moc trápím." a vzpomněla jsem si, že to před pár dny psala Týna. "Kámoška je rozumná. :)" "Neníííí!" "Jak se jmenuje kámoška? :) Stačí FB!" napsal. Ach jo, já nejsem blbá. "To máš smůlu. Ta by na mě práskla všechno.;D" "To jsem právě chtěl! :D" tohle bylo už i na mě moc. Pořád to zkouší zjistit. "Ty seš zlej na mě! Nemáš mě ignorovat!" obvinila jsem ho.

"Já nevím, kdo jsi tak nevím koho nemám ignorovat." odepsal. "Tak to očividně ignoruješ spousty holek." "Tak to není pravda! :(" ten smajlík mě zarazil. Že by kluk, kvůli kterému po nocích brečím, měl city? "No úžasný mám v pokoji velkého pavouka!" a lezlo mi to dál po stěně. "Tak si to tam s ním užij! :D" napsal vtipně. "To není vtipný! Já se ho bojím, je velkej a chlupatej!" no zní to trochu dvojsmyslně, ale to je jedno. "Je to vtipný. :D" "Není! Rozhodně míň než minule! Lezl mi po WC papíru a já na něj málem sáhla!" napsala jsem a při té vzpomínce jsem ztuhla "Ještě že jen málem, to bych asi žárlil, kdybych zjistil, že si sahala na pavouka dřív než na mě!" tak tímhle mě totálně dostal. Pak už jsme začali jen řešit že žárlí na mojí kočku. Bylo to celkem vtipný. "Proč máš ještě tuhle fotku? To ti tak chybí Valentýn?" zeptala jsem se, když jsem viděla jeho zasrdíčkovanou fotku. "Neměl jsem čas ji změnit." za chvilku už jsem ale viděla další jeho fotku z taneční soutěže a nešlo si z něj neudělat prdel.

"Kde ses takhle ožral?" zeptala jsem se. "Já nebyl ožralej. To bylo na taneční soutěži." odpověděl mi. Čekala jsem, že bude lhát, ale nelhal. "Nepoznala bych tě!" obvinila jsem ho. "To nikdo." napsal. Bavilo mě hrát si na blbou. "Je to vtipný! :D A moc!" "Asi se namaskuju a sežeru tě a uvidíme, jestli pak budu vtipnej! :D" hm to bych rozhodně brala... "Ok, ještě mě najít!" napsala jsem a úsměvem a čekala na odpověď', které jsem se nedočkala. Někdo odpojil WiFi...

Telefonní číslo
25. 2. 2012 - sobota

Klasické sobotní ráno... Dospávání celého minulého týdne. Když jsem se konečně vyhrabala z postele zapla jsem na iPodu WiFi a přihlásila se na facebook.

"Docela by mě zajímalo, jaký máš mobil. Nikdy jsem si toho nevšimla. Myslím, že Nokii 5800?" napsala jsem Pavlovi a přemýšlela jsem o tom, že u ostatních kluků jsou vidět mobily ale u Pavla ne. "Ne. Samsung galaxy mini. :)" odpověděl mi. "Aha. :D Ale měl jsi Nokii ne?" zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jí jednou na angličtině ukazoval učitelce. "Jj, Nokii 5230, ale od Vánoc mám toho Samsunga." "Ty nekouříš?" zeptala jsem se, když jsem viděla, že dál LIKE k tomu že nekouří. "To teda fakt ne!" "To jsem ráda. Já taky ne. Jakej je tvůj oblíbenej film?" zeptala jsem se se zájmem. "Cokoli s Jackie Chanem." odpověděl a já se zasmála. Netušila jsem, že to jsou komedie místo stříleček.

"Pořád přemýšlím, co o tobě ještě nevím. :D No jasně tvoje telefonní číslo ale to po tobě ani nechci." věděla jsem, že by mi ho stejnak nedal a já bych se pak cítila trapně. "Číslo mám stejně na profilu tak je to jedno..." Místo odpovědi jsem rychle najela na jeho profil, aby ho nestihl dřív smazat. Číslo tam ale nebylo...

"Nemáš! :D" byla moje odpověď' se smajlíkem i když mi to bylo líto, že nemám jeho číslo. "Tak se mi smazalo, jak jsem si udělal novej styl profilu. Už ho tam mám!;D" A skutečně se číslo v jeho profilu již ukazovalo, ale nemusel lhát, novej styl profilu neměl. "Jj, už jo. A už jsem si ho i uložila. :) Jen nechápu, proč sis ho tam dal. To chceš, aby tě lidi otravovali?" napsala jsem se zájmem. "To bylo jen kvůli tomu, abych zjistil, jestli ho chceš ty. :D Už ho tam nemám." "Jsi mi ho mohl napsat do chatu a čekat moji reakci. :D Ale netušila jsem, že bys mi ho fakt dal." odpověděla jsem radostně. "Proč bych ti ho neměl dát?" "No nevím. Třeba proto že nevíš, kdo jsem?;D To mi přijde jako dost vážný důvod."

"Tak když mě miluješ... :)" "No jo to je taky důvod." zasmála jsem se a pak jsem se hodila offline a jela s rodinou nakupovat. Bylo to mizerný. Můj bratr měl to, na co si ukázal a já se za nimi celý večer táhla jak blbec. V ruce jsem svírala svůj starej mobil a občas koukla na jeho číslo. Pak jsem se ale zastavila na parkovišti u obchoďáku a zadívala se na město, tam někde je... A po tváři mi stekla slza.

Hodně štěstí s ní...
26. 2. 2012 - neděle

Je neděle... Nechci vstávat! Křikla jsem na budík, který mě vzbudil. No tak ok. Vylezla jsem z postele a došla se nasnídat.

"Pojedeme do obchoďáku chceš jet s námi?" zeptala se mě máma ráno u snídaně. "Ok." odpověděla jsem a vlastně ani nevím, proč jsem s tím souhlasila. V obchoďáku s rodiči byla samozřejmě jako vždy děsná nuda. Rodiče vybírali něco do domu ani nevím vlastně, co to bylo. Když jsme se konečně vrátili otevřela jsem svůj notebook a začala jsem mu projíždět opět jeho zeď a našla tam moc zajímavý status. Takový ty typy co ode mě chceš, napiš si do komentů. A samozřejmě jsem se mu rozhodla ihned napsat. "A-F k tomu ti to psát nebudu. :D" "Jen to E by bylo divný, kdybych s tebou byl ve vztahu a zároveň bys byla moje sestra." zasmála jsem se. Vlastně jsem si nemyslela, že by si mě fakt dal do vztahu. A opravdu po pár minutách se mi objevila žádost o vztah. S úsměvem jsem mu ji potvrdila. "Si užij reakce lidí okolo! :D" napsala jsem mu vtipně. "Už to začíná, už se mě ptají, kdo jsi.;D" "Fakt?" "Jj." "Si to užij! :D" "Dík no." "Už uznávám, že jsem na tebe zlá.:D" napsala jsem s vtipem. "Konečně. :D" "Jo no, ale až teď. A ty jsi na mě taky zlej, takže je to vyrovnaný. :D" "Já na tebe zlej nejsem. :(" ten smajlík na konci mě zarazil. "Ale jo, jsi. Štve mě, že mě pořád ignoruješ a taky mě štve, že jsem se do tebe zamilovala." napsala jsem zcela upřímně. "Ty si zlá! Protože mě trápíš." odepsal. "Hm, alespoň někdy. Ty mě trápíš tak rok a půl to ti přijde fér?"

"Já o tom nevěděl. :)" "No jo, ale stejně... A neberu to jako výmluvu. :D" odpověděla jsem s úsměvem. Poté odešel Pavel z FB a šel se svojí neteří někam ven. Jak já jsem té malé neteři záviděla... Netušila jsem, že je už ale strejda.

Já ale i nadále seděla u FB a prohlížela si na zdi ten příspěvek "PAVEL ve vztahu s TÝÝ". Byla jsem šťastná. Pak jsem se přihlásila na svůj normální účet a tupě zírala na příspěvky ostatních. Stále jsem se i ze svého osobního účtu dívala na ten Pavlův změněný rodinný stav. Nešlo na to nic nenapsat...

"Proč si do vztahu házíš fejky? :D" "Protože ten "fake" zvolil v mým statusu možnost -dám ti tě do vztahu na 7 dní. :D" odpověděl mi. "Že tam není žádný koment. :D Najdi so holku co existuje." napsala jsem mu urážlivě. "Jak to víš, že neexistuje? Jsi to snad ty?" tohle mě mírně zarazilo. Vážně jsem mu měla chuť napsat ANO, JSEM. Ale neudělala jsem to. "Nemá fotku, ani jméno a vsadím se, že ani ty jí neznáš. Nechápu tě!" "Tak nezáviď." opět jsem chtěla mu napsat upřímně, že sama sobě si nemám co závidět.

"Promiň, nechtěla jsem bejt tak hnusná. Jen by mě ale zajímalo co, proti mně máš?!" dalo mi všechnu odvahu tohle mu ze svého osobního účtu poslat. "Jen mě štve, že do mě reješ, když já o tebe zájem nemám." odepsal a já začla přemýšlet. Kdyť jsem si ho nikdy moc nevšímala... "To radši neřeším, ale stejně si nemusíš hledat fake holky. :D" "Seš to ty nebo ne?" "Ne. :/" Byla další z mých lží, co jsem mu kdy napsala. "Tak to je dobře." Tssss, tohle je od něj teda hnusný. "I když popravdě od té doby, co jsem se dozvěděla, že hledáš holku se srdíčkem na ruce, ta taky jedno mám." odepsala jsem mu provokativně. "Jak ses to dozvěděla?" zeptal se a mě tím zarazil. "Je toho plná škola." odpověděla jsem a doufala jsem, že mi to vyjde. "Tak doufám, že to není to samý!" napsal hnusně. Nedokázalo mi to ale ublížit. Nepočítala jsem s tím, že by se mnou někdy něco měl. Proto mi to neublížilo. Žila jsem okamžikem a to bylo teď. "Se přijď podívat a posuď sám, jestli je to to co hledáš!" napsala jsem vyzývavě. "Ok, ale upřímně doufám, že to ono není." "Si jich udělám 5 a vyber si. :D Nééé dělám si z tebe prdel. Hledej dál. Já to nejsem. A promiň, nechtěla jsem na tebe bejt tak hnusná..." Napsala jsem a čekala na odpověď.

"To je v pohodě." odpověděl mi a překvapil mě tím... Odkdy je v pohodě to co napíšu já jemu?! "Tak ti přeju, ať ti to s ní vyjde." Napsala jsem s úšklebkem zasmála se. Bylo to ode mě asi dost hnusný. Ale vlastně to byla pravda, přála bych si, aby nám to vyšlo. Ale alespoň ví, že existuju. Snad si to moje srdíčko zkontroluje. Nebo těch fake?

Miluju tě Pavle!!! Týý
27. 2. 2012 - pondělí

Ach jo, opět jsem zaspala, ale do školy jsem to naštěstí stihla. Při ranním semináři jsem celou hodinu přemýšlela zda-li bude Pavel ve škole nebo ne, protože napsal Týý že ne.

Nikde jsem ho nepotkala a nebyl ani na hodině angličtiny, což mě docela zamrzelo. Tak jsem se těšila, že ho uvidím. Zbytek školního dne uběhl celkem rychle.

Večer mě napadl naprosto šílený a velký nápad. Řekla jsem mámě, že se chci jít ven projít a ona mi to k mému překvapení i povolila. Vzala jsem si růžovou křídu a na poslední schod u školy rychle začala psát:

♥ MILUJU TĚ PAVLE!!! TÝÝ ♥

Bála jsem se, že mě tam někdo chytne, ale nakonec se mi to povedlo. Co nejrychleji jsem odtamtud vypadla. Doma mě ale začalo tížit svědomí, že se to nesmí psát na schody školy, že tam jsou kamery, že to celé praskne a bude z toho mega průser. I přesto všechno jsem si sedla k Facebooku a z mého osobního účtu jsem začala psát. "Hele, jak vypadá to srdíčko, co hledáš?" "Neřeš. Nepřijdeš na to, a jestli to nejsi ty, což doufám, tak jsi to netrefila. A už několikrát jsem ti napsal, že o tebe nemám zájem." ach jo, to je od něj tak hnusný. "Vážně by mě zajímala tvoje reakce, kdybych to srdíčko trefila nebo to dokonce byla já." "Žádná reakce nebude, protože tobě už jsem koukal na ruku, když jsem si s ní začal psát, takže smůla." tohle mě už fakt naštvalo.

"Jsem to já!" napsala jsem a při kliknutí na enter se mi na pár sekund zastavilo srdce. "Co jsem napsal o tvým pravým profilu?" zeptal se a já byla v prdeli, jestli mu to napíšu bude mu jasný že to jsem já a nebylo mi tak zcela jasný jestli chci aby to on věděl. "To bylo hnusný!" napsala jsem vyhýbavě. "Tak mě cituj!" nepřijde si moc mladý na to, aby ho někdo již v tomhle věku citoval? "Nepamatuju si to. Radši... Prostě mám na ruce to srdíčko, tak si to přijď zkontrolovat a pak si buď tak jistej!"

Poté mě máma vyhodila od PC, abych se šla učit přírodopis, který jsem fakt posrala. Mě to ale nedalo a vzala jsem iPod a z účtu Týý jsem napsala Pavlovi. "Byla jsem u vaší školy a máš tam vzkaz. Snad si ho všimneš!" "Konečně zase ty teď mě tady otravuje ta hnusná holka, že to si ty." odepsal. "Další? :D Vidíš, kolik holek tě chce." "Já jsem tady teď naštvaný, protože otravuje, že má i to srdíčko. A kde si nechala ten vzkaz?" zeptal se. "U vás před školou. Snad si ho všimneš, pokud ho nezničí školník nebo uklízečka. :D" "Tak to bude asi dost vidět, když si myslíš, že by ho viděla i uklízečka." ":D :D :D" Byla moje rychlá odpověď a byla jsem mrtvá smíchy. Je tak neuvěřitelně vtipnej. Ten večer už jsem mu od Týý nic nenapsala až pak ještě ze svého osobního účtu.

"Jen malý detail... Mám ti dát pokoj jen já nebo i Týý?" nedočkavě jsem čekala na odpověď a pak ještě připsala: "A pořád tvrdím, že tam na 100% mám to pravý. A co když tam fakt bude?"

Vzdávám to!
28. 2. 2012 - úterý

Když odbyla půlnoc, nahoře u pc se ještě svítilo. No co, musím ten nápis jít smazat. Nemůžu ho tam jen tak nechat. Oblékla jsem si mikinu, obula boty a lehce vyskočila z okna. Udělala jsem trochu hluk. Cítila jsem, jak mi bije srdce. Seběhla jsem dolů po ulici směrem ke škole. Nemohla jsem dýchat, ani myslet. Když jsem se tam dostala nápis tam byl v celé kráse jako předtím. Byla mi strašná zima. Začala jsem ho polévat vodou. Nešlo to. Vzala jsem rychle papírový kapesník a začala ho smývat. To už naštěstí šlo. Papírové kapesníky studily jako led. Cítila jsem každou buňku svého těla. "Co to provádím?" zeptala jsem se sama sebe. Rychle jsem smývala písmeno po písmeni. Když jsem nápis konečně celý smyla polila jsem ho ještě vodou z ostatních láhví, abych měla jistotu a netáhla se s tím domů.

Cestou zpátky jsem běžela a ani se neohlédla zpět. Cítila jsem, jak mi studený vítr bije do tváře. Konečně jsem se zastavila u svého jen lehce přibouchnutého okna. Vše bylo, tak jak jsem to opustila. Lehce jsem do něj strčila a ono se otevřelo. Tohle bylo poprvé, co jsem byla vážně ráda doma, pomyslela jsem si, když jsem zavírala okno a sundala si mikinu.

I přesto všechno jsem si otevřela svoje FB zprávy. Pavel odepsal. "Když tam bude tak mi dáš taky pokoj!" "Ok." napsala jsem s těžkým srdcem. MILUJU TĚ, ALE TY MĚ NE! VZDÁVÁM TO! :( Smutně jsem usnula...

"Žádný vzkaz jsem tam nenašel." otevřela jsem si ráno před první hodinou na iPodu FB Týý. "Já vím, včera v 1 v noci jsem to zničila... Vzdávám to. Už tě nechám bejt." "Proč?" "Protože sis o to sám řekl a já to jen respektuju..."

► Setting ► Log out ► Klik

Smutně jsem šla na WC a zavřela dveře, o které jsem se poté opřela. Začali se mi po tvářích kutálet slzy. Teď už to bolelo.

Když jsem se po pár minutách dala dohromady a došla do třídy, aktualizovala jsem si FB Týý. Petrovi příspěvky zmizely. Vymazal si mě z přátel... Další rána k té předchozí. Seděla jsem smutně na lavici. Nemohla jsem se pohnout a další hodiny jsem byla úplně mimo. Když jsme pak vešli se třídou na konci vyučování na oběd, rozhlédla jsem se po jídelně. Nikdy jsem Petra neviděla, což bylo divný.

Čekala jsem znuděně a smutně ve frontě na oběd, když jsem viděla jsem přicházet 9.B a rychle jsem předběhla šprta od nás, co stál přede mnou. Chtěla jsem mít za sebou někoho jiného než nějakého z kluků od Petra ze třídy.

"Ukaž zápěstí!" zavolal na mě zezadu Dan. Neohlédla jsem se. "Nech mě!" byla moje rychlá odpověď. Rychle jsem si vzala svůj oběd a šla si sednout ke stolu, neobvykle mezi naší třídu. Nechtěla jsem být nápadná jako vždy. Bylo mi blbě a v jídle jsem se jen přehrabovala. Ignorovala jsem svět okolo mě. Když jsem procházela kolem stolu 9.B slyšela jsem narážky, ale ignorovala jsem je. Rychle jsem šla do šatny a cestou jsem opět potkala Dana ještě s nějakými kluky a zeptal se mě: "Tak co Pavel?" "Nic." odpověděla jsem co nejrychleji a zmizela.

Doma jsem si sedla k PC a ze svého osobního účtu začala psát: "Docela by mě zajímalo, jestli mi věříš, že jsem to já nebo ne." "Nic jiného mi nezbývá!" "Njn, ale nemáš důkaz. Ale nechápu jak to že to hned ví celá škola!" napsala jsem mu dotčeně. Přece slíbil, že mu můžu věřit, že on to nikomu neřekne. "Za to, že to ví celá škola, se ti omlouvám." Omluvu bych vážně nečekala. A už vůbec ne od něj. To bych si měla vytisknout a pověsit na nástěnku. "Ale stejně nemáš důkaz, že to jsem já!" napsala jsem mu provokativně. "Ty jsi mi z toho 2 dneska nepsala?" zeptal se až skoro zaraženě. "Ne." "Seš to ty nebo ne?" "Mysli si co chceš!"

"Já to chci vědět. Prosím, řekni mi pravdu!" skoro jsem povolila a řekla mu to, ale pak mě napadla moc chytrá otázka. "Chceš to vědět ty nebo celá škola?" "Já." no jasný no, teď už jsem mu to ale nevěřila. "Hm, stejně ti pravdu neřeknu! Zjisti si to sám!" napsala jsem naštvaně. Je to jeho věc ne?! "Včera jsi mi tvrdila, že to jsi ty, tak mi to jen potvrď nebo vyvrať." "Nepotvrdím ani nevyvrátím!" "Tak já si to zítra na angličtině zkontroluju, ale tu ruku mi ukážeš dobrovolně." "Když seš si tak jistej: D Ale zkusit to můžeš. :D" napsala jsem a zasmála jsem se.

Po chvilce jsem se podívala na účet Týý a co nevidím...

PAVEL žádá TÝÝ o přátelství. Rozhodla jsem se mu žádost potvrdit a mírně jsem se usmála. Takhle hra nekončí. Je to teprve začátek...

Ví to všichni, tak proč to tajit?!
29. 2. 2012 - středa

Je 6:30 ráno. Konečně jsem se rozhodla vylézt z teplé postele. To není fér. Postel nehraje fér play. Je vždycky tak teplá a pohodlná! Měla jsem i nultou hodinu od 7, ale bylo mi to jedno. Musím bejt přece alespoň trochu vyspaná ne?! Rychle jsem na sebe hodila tričko se supermanem a oční stíny. Do školy jsem ještě stihla přijít včas. Když jsem se po nulté hodině doplazila skoro do naší třídy viděla jsem na chodbě Soňu s její kámoškou z 9.B. Soňu fakt moc nemusím. Je děsně protivná. "Týno! Týno!" křikla na mě a mě došlo, že se to doneslo už i k ní. Rychle jsem šla do třídy a jí ignorovala. Když pak na mě zavolala znovu už jsem jí i odpověděla. "Nemám čas ani náladu a nikdy mít nebudu!" zapla jsem si iPod a přemýšlela o blbostech. Začla jsem se pak přehrabovat v tašce, abych našla náplasti a to srdíčko prostě zakryla. Marně... Zapomněla jsem je ležet doma na stole. Naštěstí jsem našla ještě jednu malou a tak jsem si srdíčko rychle překryla tím. Celou hodinu matiky jsem se nudila a pohledem zcela hypnotizovala hodiny.

Před hodinou angličtiny jsem si stoupla na chodbu a začala se vykecávat s holkama a držela se skupinek. "Ahoj. Si to tam užij!" řekla mi jedna holka z 9.B s kterou jsem se normálně občas bavila. "Ty už to taky víš?" zeptala jsem se jí zaraženě. Je to jediná holka s popularitou 0, asi tak jako já. "Ví to všichni!" odpověděla mi." "Snad to přežiju. Musím jít. Ahoj!" a odešla jsem si stoupnout před učebnu angličtiny.

Když jsem pak zaregistrovala, že Pavel schází z 3 patra a zřejmě zaregistroval i on mě zeptala jsem se kamarádky, co se mnou chodí na angličtinu. "Jdou sem, že jo?" "Jo." odpověděla. "Ok, jdu na procházku po škole." řekla jsem a s úsměvem a co nejrychleji jsem odešla. Slyšela jsem, jak se kluci rozběhli za mnou. Rychle jsem vyběhla do 3 patra a tam jsem se zarazila. Na chodbě byl hlouček lidí z 9.B. Tam přece nemůžu. Ok. Pomyslela jsem si a seběhla jsem nakonec schody dolů. Pavel čekal u schodů a díval se dolů. Nenápadně jsem prošla až k učebně angličtiny a tam jsem se opřela o zeď vedle kamarádky. Začla jsem se s ní bavit o blbostech, jen abych tím zaplácla čas a nikdo mě neotravoval.

"Dívají se?" zeptala jsem se jí. "Jo, čumí všichni." odpověděla mi. Dál jsme kecali o blbostech a já se snažila ignorovat ty kecy za sebou. Vzpomněla jsem si na Valentýna, kdy jsem řekla, že by mě Pavel nenašel ani, kdybych byla deseti patrová budova... Teď by mě našel, i kdybych byla jen malá prasklina v chodníku.

Angličtina konečně začala. Díky tomu, že učitelka vyhrožovala, že nám dá test kluci zmlkli a mě to zajistilo na celou hodinu imunitu od jejich keců.

Před hodinou zeměpisu jsem ale zjistila jednu věc... Nemám úkol na známky o třídění odpadu a z toho filmu si nic nepamatuju, když jsem četla tu blbost o One Direction. Jediné WiFi na škole byla k mému neštěstí "Fyzika". Nezbylo mi nic jiného než se s tím prostě smířit a vyběhnout do 3 patra. Našla jsem na novinkách.cz jeden dobrý článek, ale když jsem se na chodbě chtěla vrátit zpět, viděla jsem před učebnou výtvarky stát Dana. K mému neštěstí i on si všiml mě a já trapně odešla druhou stranou schodiště.

Po celý zbytek dne jsem nikoho z 9.B nepotkala. Pavel se mi taky neozval. Ani mě ani Týý.

Kapitola 13 - Já se vdávala?! Že o tom nevím...
1. 3. 2012 - čtvrtek

Školní den uběhl v celku rychle, až na to že když jsem se na chodbě míjela s Pavlem cítila jsem se tak divně. Když jsem pak po škole vycházela ze šaten školy celý východ blokovala 9.B. Ach jo. Já mám ale smůlu. Chtěla jsem rychle zmizet. Když jsem je ale míjela, uslyšela jsem za sebou: "Paní Kučerová!" "Héééj ukaž ruce!" všechno tohle jsem ignorovala a jen jsem se usmála.

Celé dopoledne a celý večer mi nešlo z hlavy to "Paní Kučerová". Nešlo prostě jen tak přestat myslet. Až do večera nešlo nemyslet. Ach jo. To snad nebylo normální.

Dál a dál na jih
2. 3. 2012 - pátek

Zase velmi nudný pátek. Den se táhl docela pomalu a bylo mi divné, že jsem Pavla přestávala mít online na facebooku a taky jsem ho moc nevídala na chodbách jako dřív. Až 4. hodinu při angličtině, kdy moje kamarádka co sedí vedle mě nebyla ve škole tak jsem vešla do třídy a na pár sekund zavládlo ticho a já ztuhla. Po pár sekundách ticha se spustil pokřik a já to všechno ignorovala a jen jsem si sedla. Po chvilce za mnou přišla Soňa s Petrou a začali vyzvídat co mezi mnou a Pavlem je. Otráveně jsem jim řekla, že jim do toho nic není. V hodině jsem slyšela dost narážek od kluků.

"Můžeme si pak na konci hodiny pustit video na mobilu nebo počítači?" zeptal se Dan s podezřelým úsměvem a já začala mít strach, že to bude nějaké z mých trapných videí. Když se pak dostal čas i na velmi nudné a zdlouhavé cvičení z pracovního sešitu, vyšla na mě věta na doplnění "Já nenávidím..." Chvilku jsem nad tím přemýšlela. Vážně jsem měla chuť říct: "Já nenávidím to, že tě miluju a ty mě ne." ale mlčela jsem. David se ale rozhodl doplnit zbytek věty za mě. "Já nenávidím to, že tancuju na videu v TV." Já v tu chvíli zrudla a všichni se začali smát včetně učitelky která stejně nevěděla o co jde.

Po hodině jsem chtěla Pavlovi dát fotku se srdíčkem, ale vypařil se rychle pryč. V jídelně taky nebyl. Doma jsem se rozhodla mu na FB napsat zprávu.

"Ach jo, otravuje mě s tím celá škola. Doufám, že otravují i tebe!" "Jo otravují." odpověděl zanedlouho. "Alespoň že tak. Stejně ani nevíš, jestli to jsem já nebo ne!" odpověděla jsem hnusně. "Kdyť si mi napsala z obou profilů." "Kdo ví, ale co když to nejsem já?! Ale v pondělí přijdu do školy bez mikiny a jestli tam to srdíčko je tak to způsobí velkej rozruch." napsala jsem mu a čekala reakci. "V pondělí se do školy nejde!" ach jo. Tímhle mě fakt dostal. "Myslím po prázdninách. A už mi říkají i tvým příjmením, takže už mě to štve a řeknu pravdu." "Jakou pravdu?" zeptal se. "Jestli to jsem já nebo ne..." Odpověděla jsem a odhlásila jsem se.

Ujížděli jsme autem dál a dál na jih. V iPodu mi pořád hrála dokola jedna a ta samá písnička. Megan Nicole - B e a utiful Občas jsem se podívala na srdíčko na ruce a zabolelo mě srdce. Když jsme konečně přijeli k babičce byl už večer. Smutně jsem si sedla na okno a svírala v ruce mobil. Koukala jsem jaksi do dáli do prázdného bodu. Stýskalo se mi po něm i když vlastně vím že mě nenávidí.

Láska nezmění život, ale člověka...

Nakonec jsem vzala do ruky mobil, s kterým jsem si do té doby jen pohrávala a našla jeho číslo. Chvilku jsem si ho prohlížela, než jsem zmáčkla zelené tlačítko. Mobil párkrát zazvonil a poté ho Pavel k mému překvapení zvedl, ale já to položila. Ach jo, není tu ani WiFi povzdechla jsem si a začala přes svůj starý mobil psát sms.

> Jéj promiň, chtěla jsem zavolat kámošce s podobným příjmením a překlikla jsem se. Promiň. <

> To je v pohodě. < Odepsal mi. Ani jsem s tím vlastně nepočítala, že odepíše. Nedalo mi to nenapsat mu.

> Ok, já se jen omlouvám, protože nesnáším, když mi takhle volá neznámé číslo a pak to položí. Tak promiň a dobrou noc. <

> A kdo vlastně jsi? < Přišla mi odpověď.

Měla jsem chuť napsat: "Blbá otázka, blbá odpověď. Já jsem já." Nakonec jsem to ale nechala být. Ať má Pavel o čem přemýšlet a usnula jsem s mobilem v ruce.

Moc mi to ale nepomohlo :/
3. 3. 2012 - sobota

Stála jsem v koupelně a smutně koukala do zrcadla. Po tváři mi stékala slza. Nemohla jsem na něj přestat myslet! STOP! Zarazila jsem své vlastní myšlenky právě včas a v iPodu našla veselejší song. Moc mi to ale nepomohlo... ;(

"Blbé" AHOJ
8. 3. 2012 - čtvrtek

Mezinárodní den žen? Co to zase je? Pomyslela jsem si, když jsem začala ve čtvrtek ráno číst ceduli na obchoďáku. Další přiblblý svátek jen aby vydělal obchoďákům peníze. Znuděně jsem se doplazila za rodiči do Ikei. Cestou u vchodu mě zastavila prodavačka z Ikei a dala mi kytku. "Přeji hezký den žen!" řekla a mě se na tváři objevil úsměv a zároveň zklamaní. Je smutný, když dostanete kytku z obchoďáku a od toho koho miluju, nedostanu ani •AHOJ! • :'(

Bylo asi okolo 12 v noci, když jsem se konečně rozhodla jít spát. Ale ještě si zkontroluju FB. Pomyslela jsem si. Když se mi konečně povedlo se přihlásit, viděla jsem jedno upozornění. Ach jo, to zas bude nějaká žádost v přiblblé aplikaci. Pomyslela jsem si, ale i přesto jsem to otevřela.

>Petr okomentoval vaši fotku 41 minutes ago<

Srdce se mi zastavilo... COŽE? Odkdy mi on komentuje fotky?! Rychle jsem to otevřela. Byla to ta moje fotka s tou kytkou, co jsem dostala v Ikei a pod ní byl komentář od Pavla.

>Musíš se s tím smířit, třeba ten koho miluješ, miluje někoho jiného.<

To je ale debil. Ví, že ho miluju a musí mi takhle ubližovat. Proč?! Dlouhé minuty jsem seděla s iPodem v ruce a přemýšlela co odpovědět. Minuty ubíhaly a já stále nic neměla. Měla jsem chuť mu napsat, že to je on ale, že mi slíbil, že se mi nebude plést do života a spousty dalšího... Nakonec jsem napsala jen jeden koment a nakonec ho stejně smazala. Alespoň ho to na něco upozorní, ale nenajde nic. Zesmutněla jsem. Když jsem o něm pár dní neslyšela, tak to tolik nebolelo. Ale teď, jako by se mi všechny ty rány na srdci znovu otevřeli... Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza plná bolesti a s tím jsem usnula.

Přechodný stav
9. 3. 2012 - pátek

Je pátek. Další z dnů našich jarních prázdnin a já opět posedávám u pc a zírám někam ani nevím kam. Občas můj pohled spadl na polo smyté srdíčko a začala jsem psát. "Uvažuju o tom, že to srdíčko smyju a ty se nikdy nedozvíš jesti to jsem já nebo ne. :D" "Seš to ty, protože od té doby co jsi mi napsala, že si to ty tak mi ta druhá nenapsala a píšeš mi jen ty. A mě to už vlastně nezajímá, tak to klidně smaž." napsal a mě to zarazilo. Ještě před pár dny tvrdil, jak moc ho to zajímá. "A už mi nepiš." dodal. "Jako vždy to budu respektovat, ale co mám odpovídat těm všem, co se budou ptát?" "Pravdu, ale mě to opravdu nezajímá." odpověděl. "Ok, to by bylo nadlouho tak si to vytisknu a rozhážu po škole po kapitolách. :D Né tak hnusná nejsem. Budu tě ignorovat jako do teď ok?" zeptala jsem se ho, i když to bolelo. "Třeba, mě je to jedno." odsekl a mě už došlo, že se se mnou vážně nechce bavit. "Ok, tak čau. :D" napsala jsem tam i toho smajlíka i když mi bylo mizerně. Koukala jsem znuděně do nezajímavé FB zdi a přemýšlela. Začala jsem si prohlížet i okénka chatu a najednou se zarazila.

Co když v posledních dnech nečekám na to, až napíše PAvel ale Jan? Co když o mě celou dobu stojí a já ho trapně odmítám jen kvůli zaslepenosti Pavlem? Jakub tu pro mě vždycky byl, chtěl se mnou jít ven ale co já?! Začala jsem na zeď psát status.

>Hej TY!

Ty jsi tu vždycky byl a stál při mě a mě jsi byl ukradenej, byla jsem blbě zamilovaná a odmítala jsem tě... Je mi to líto... Hej TY! Pojď se mnou někdy ven. :)) Mám tě ráda... Jen doufám, že už není moc pozdě. :/<

A klikla na "sdílet", i když Jan nebyl online. Ale přece jen jsem se po půl hodince dočkala, že byl online. "Ahoj?" napsala jsem mu i s tím otazníkem. "Ahoj :)" odepsal a já se usmála. ":))" jiná odpověď mě moc nenapadla... "Pěkný video." napsal a já zčervanala. Mý videa jsou fakt luxusně trapný.

"Mám nový. :D" napsala jsem, když jsem si vzpomněla na své nové video A little respect neboli taky Coca-Cola song, jak jsme tomu začali říkat. "Už zase?" zeptal se. "Jo! :D Ale je to fakt prdel." "A dáš ho sem?" "Jj, ale ještě ho upravím. :D Už musím jít, ale viděl jsi můj dnešní status?" napsala jsem a přidala odkaz na svůj status. "Hezkej status. :) Moc hezkej. :)" "Jen upřímný. :)" odpověděla jsem.

Co když Pavel byl jen přechodný stav k Janovi Napadlo mě. Před ním nemusím lhát. Jsem sama za sebe i se svými trapnými videi a nemusím mít fake účet Týý aby mi alespoň někdy odpověděl.

CO KDYŽ ON JE TEN PRAVEJ?!

Chybíš mi :/
12. 3. 2012

6:40? Doprdele! To mě máma nemohla vzbudit dřív? Nenamalovaná a neučesaná jsem doběhla do školy a přežila 0 hodinu. Když jsem pak po nulté šla z učebny informatiky do 3 patra do učebny fyziky, kde jsme měli mít matiku, tak jsem na chodbě míjela Pavla. I ten pohled na něj bolel. Co si to tady nalhávám?! Jan nezpraví nic! :( Pak už jsem míjela "jen" celou 9.B a poslouchala jejich kecy.

Další tři hodiny jsem jen ztuhle seděla a bála se jedné hodiny... Angličtiny! Samozřejmě se nakonec neobešla bez nějakých keců, ale nebylo to tak strašný. Po hodině jsem smutně seděla na své lavici a smutně zírala do iPodu a začala psát. Ahoj, co ty že ani neodpovíš? Promiň, že tě otravuju, ale jsem nemocná tak se doma děsně nudím." a tuhle lež z účtu Týý odeslala. "Buď mi napiš kdo opravdu jsi nebo se na to vykašlu." jako by tohle už dávno neudělal no... "Tak promiň, ale ty ses 11 dní neozval a já jsem nemocná tak se nudím a otravuju všechny okolo sebe..." Odpovědi už jsem se ale nikdy nedočkala...

A teď já!
14. 3. 2012 - středa

No jo no, klasická středa ráno i s nultou hodinou, na kterou jsem šla samozřejmě pozdě. Když jsem přišla ke skříňkám docela jsem se zarazila. Celá 9.B mi blokovala skříňku. Neměla jsem ale čas se zdržovat. "Hej Pavle!" křikl nějaký kluk. Ach jo, to nemůžu mít ani jeden den klid?! Nakonec mi ale od skříňky uhnuli a já do třídy přišla docela i včas. Když se přiblížil kritický čas 3. hodiny angličtiny, kluci mě ignorovali. Při hodině si ale našli docela jinou zábavu.

Pavel s kamarádem a ještě s jednou holkou co ani vlastně nevím, jak se jmenuje po mě začali házet mini papírky. Docela se i trefovali, ale jeden mi spadl na lavici a já ho znuděně odpinkla k učitelce na stůl která psala něco na tabuli. Když si po té učitelka na ten papírek sedla nemohly jsme s kámoškou udržet smích. Kluky to ale ani po 15 minutách nepřestalo bavit a papírky házeli s klidem dál. Už mě to začalo otravovat a tak jsem se začala prohrabovat v tašce, až sem vytáhla svůj diář, ve kterém jsem měla obálky s těmi vytisklými srdíčky.

"Co to dělá?" slyšela jsem zezadu. "Nevím." byla odpověď. Vytáhla jsem z obálky jedno malé srdíčko a zmačkala. Začala jsem, ten papírek převalovat v ruce a neměla odvahu ho hodit. Oni s házením nepřestali ani, když to přilétlo na stůl před učitelku. Když přišel konec hodiny, začala jsem házet věci do tašky, ale ucítila jsem v ruce ten papírek a hned mi došlo, co mám v ruce... Sebrala jsem všechnu svoji odvahu a hodila. Netrefila jsem se, ale Pavel si toho všimnul a asi mu to hned bylo jasný. Radši jsem zmizela do třídy. Ve třídě jsem pak vytáhla iPod a napsala mu zprávu na FB. "Doufám, že ses alespoň podíval, co jsem po tobě hodila..." A klikla jsem na odeslat. "Ne." přečetla jsem si odpověď až doma u pc. Trošku mě to zamrzelo a trošku potěšilo. "Aha, měl ses podívat, protože já nejsem tak blbá, abych házela malý bílý papírky." odepsala jsem mu. "Tak tím už si vůbec nejsem jistej po tom, co jsem viděl to video." doprdele jaký video myslí? Myslí to tak že jsem blbá nebo zdali to jsem já nebo ne když v Little respect bylo vidět moje srdíčko. Rozhodla jsem se pro neutrální odpověď, protože jsem nechtěla vypadat blbě a ptát se. "Jaké z videí myslíš?" odpovědi jsem se už ale ten den nedočkala, ale je to tu zase. Jsem zamilovaná jak něco...

A pravda je venku
21. 3. 2012 - středa

> O týden později od posledního zápisku... <

Šla jsem po chodbě z jídelny a přemýšlela o svých věcech. Ve dveřích jsem se ale srazila s Pavlem. "Dávej pozor!" křikl na mě. "Promiň, máš chvilku?" zeptala jsem se a začali jsme se hádat. Po chvilce hádky jsem mu ale ukázala ruku se srdíčkem a on ztuhl. Začali jsme se bavit již mileji. "Omlouvám se." řekl a chytil mě za ruku. Chvilku jsem koukala na naše spojené ruce a poté mě obejmul. Pak už šlo jen všechno ve spádech času. Přitáhl si mě k sobě a jemně mě políbil. Byl to ten nejúžasnější pocit v mém životě. Když jsme se pak přestali líbat, chytl mě za ruku a šli jsme spolu po té chodbě, ale společně. "Zatím o našem vztahu nikomu neřekneme ok?" zeptal se a posadili jsme se na lavičky v šatnách. Já se odvážně posadila na něj a obejmula ho a po chvilce chtěla políbit. Chtěla jsem znovu zažít ten dokonalý pocit...

CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!!!!!!!!!!!!!!!

Vzbudil mě budík v 6 ráno. Sedla jsem si pomalu na postel a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy. Proč?! Proč to musel být jen sen?! Proč jednou v životě nemůžu být šťastná?!

Smutně jsem nakonec vstala z postele a došla do školy. Prvních pár hodin jsem nějak přežila a čekala, až přijde třetí hodina. Angličtina a jako vždy ve středu krásně malá učebna Aj. Pavel hned ze začátku hodiny začal házet ty jeho papírky. Ok, jak chce! Vzala jsem fotku svého srdíčka s nápisem: "Neslíbil jsi, že mě necháš bejt?!" Chvilku jsem smutně seděla a přemýšlela zda-li hodit nebo ne. Když se pak ale otočila učitelka a začala něco psát na tabuli, otočila jsem se i já a hodila.

Papírek letěl vzduchem... V té chvilce mi srdce prostě odmítlo fungovat.

K mému překvapení přistál úplně přesně na jeho stole dokonce u jeho ruky. Pak jsem se už ale neměla odvahu otočit. "Co dělá?" zeptala jsem se spolužačky, co seděla vedle mě. "Nic, pořád to leží na stole." odpověděla mi a já se strachem čekala, co udělá. Po chvilce ho otevřel a mně se zastavilo srdce... A PRAVDA JE VENKU! Nenávratně a nenapravitelně.

Pavel začal papírek ukazovat po třídě a já už radši nevnímala reakce lidí okolo. V té hodině už po mě papírek nikdo nehodil. Když skončila hodina a odcházely jsme ze třídy, viděla jsem pohledy lidí okolo mě.

Moje srdce bylo rozlámané na kousíčky. A to bolelo...

Kolik slz?
23. 3. 2012 - pátek

Zajímalo by mě, kolik slz jsem již kvůli němu ztratila. Bolí to. A moc! Je asi okolo 11 v noci. Nemůžu spát, a nemůžu ani číst ty šťastné a zamilované statusy na FB. Je mi totálně nanic. Otevřela jsem v iPodu poslední zprávu co jsem mu napsala, která byla ze středy, a stálo v ní:

"Tak už seš konečně spokojenej, že víš pravdu?" a připsala jsem: "To neumíš ani odpovědět?" a rozbrečela jsem se...

Děláš, že neexistuju?!
29. 3. 2012 - čtvrtek

"Mami, zajedeš se mnou do Tesca?! Chci si koupit něco sladkého." "Nemám čas." odpověděla mi máma. "Prosím, já ti pak taky s něčím pomůžu." "Tak dobře." souhlasila nakonec. Rychle jsem na sebe naházela první věci, co mi přišly pod ruku a ani jsem se nenamalovala. Koho bych tam mohla tak potkat?! Leda tak mého spolužáka z 8 třídy co jezdí s rodiči na nákupy nebo mojí kámošku Evu, ale jinak nebezpečí nehrozí.

Když jsme konečně přijížděli na parkoviště u Tesca, máma chtěla zaparkovat tak aby nemusela couvat jako vždy a mě to bylo tak nějak jedno do té chvíle než jsem se podívala na to místo kam chtěla zaparkovat a ztuhla jsem. Pavel zavíral kufr od auta, co stálo vedle. Nemohla jsem snad ani dýchat. Nevěděla jsem, jak na to všechno mám reagovat. Co ten tady dělá? Naštěstí dřív než jsme zaparkovaly, tak on odběhl do Tesca dovnitř. Když jsme se dostaly do Tesca i my, začala jsem procházet hlavní chodbou a zkoumat, jestli tam skutečně je. Opravdu tam byl. Srdce se mi jako vždy rozbušilo. Chvilku jsem v ruce držela mobil a pak začala psát smsku.

>Odkdy ty jezdíš s rodiči nakupovat do Tesca? < A klikla na odeslat. Ani jsem nečekala na odpověď, protože když ví, že jsem to já neodpoví.

Máma se pak ale ještě rozhodla, že chce mouku na pečení a já jsem ztuhla. Přesně u těch regálů byl i Pavel a zřejmě dělal, že mě nevidí. Já jsem si ale také ještě chtěla koupit Mega lentilky v akci a k mé smůle nebo možná štěstí byla nejkratší cesta k nim okolo Pavla. Nadýchla jsem se a šla. Pavel opět dělal, že mě nevidí. Jak moc trapné... Nedělají tohle 3 leté děti?

Konečně jsme si všechno nakoupily a rozhodly se odjet. Pavla jsem ještě zahlédla u pokladen, ale na parkovišti už jejich auto vedle našeho nestálo. Doma jsem si hodila věci na postel a zesmutněla, ale jen do té doby než mi zazvonil mobil.

> Od té doby co tady Tesco je. < Stálo v smsce a mě se srdce rozbušilo. On odpovídá i mě?

> Wow, divím se, žes odepsal. Já to myslela tak "odkdy ty jezdíš s rodiči nakupovat." <

> Já mám normálně trénink, ale dnes jsem si potřeboval nakoupit něco pro sebe. < Odpověděl mi.

> Jo jasně to chápu, když dáš rodičům seznam, máš toho půlku, co chceš. :D Už tě nebudu otravovat :) Jo mimochodem máte hezký auto! < Napsala jsem, i když jejich stříbrné auto nebylo až zas tak dokonalé, ale proti naší rezavé Felicii dobré.

> Já tě taky viděl, když jste přijeli. < A teď se prozradil, že mě viděl, jen hrál, že nevidí.

> Doufala jsem, že naše děsné auto neuvidíš no. :D < Odepsala jsem mu.

Na tuhle zprávu už jsem odpověď nedostala. I přesto mi ale ještě zapípala smska a já se těšila, že se ozval on ale marně. Byla to jen Hana a zas si mě s někým spletla a já byla tak naštvaná, že jsem jí poslala někam. Ach jo, ta mi teda umí úžasně zkazit náladu. :(

Večer když jsem znuděně seděla u FB jsem začala přemýšlet o tom, že ve škole občas slýchám: "Hej, Dan tě chce!" a ten jediný Dan co znám je docela hezkej. Rozhodla jsem se, že se ho zeptám co je na tom pravdy "Ahoj, co má znamenat ta nová pomluva o tom že mě údajně chceš?" napsala jsem mu. "Cože?????!!!!!!!!! Promiň, nemám zájem." odepsal. "No, to mi taky došlo jen by mě zajímalo jak vznikla tahle blbost?" "A kdo ti to říkal?" zeptal se mě. Byla jsem ráda, že je to alespoň někdo kdo umí psát srozumitelně a ne dvojsmyslně a nemusím to po něm luštit. "Kluci od vás na mě řvou, jak mě děsně chceš a je to otravný!" "Dneska v šatně? Jestli jo tak řvali Kučera!" "Jasný, ale docela i slýchám Dan a ty seš jediný v 9. ročnících." ach jo dočkám se snad někdy své odpovědi proč to vzniklo? "Ttj." odepsal jenom. "No a jen by mě zajímalo, z čeho to zas vzniklo???" "Nechápu, nevím, já to v životě neslyšel." "Já teda už několikrát! A díky že to vím, že to zas není nějakej velmi blbej vtip. A pls víc to neřeš, jen jsem se chtěla zeptat a ráda bych už měla klid a ne další pomluvy." odpovědi jsem se již ale nedočkala. Snad má ale alespoň tenhle kluk mozek...

Konec?
25. 3. 2012 - neděle

"To ani neumíš odpovědět?" "Já jsem ti psal že mě to nezajímá. :(" "Jo, to jsem četla, tak proč mě ale otravuje celá škola?" a hodila mu tam screen 3 zpráv co psal Týý Bezejména.

• Když s tebou nebudu chtít chodit tak to nikomu neřeknu.
• To se nestane mě můžeš věřit...
• Já sem si tím jistej. Kdybych tě nechtěl tak nechápu, proč bych to měl někde rozhlašovat.

Kdybys věděla, kolikrát jsem byl už odmítnutej já. "Jenže si to rozhlásila ty!" no COŽE?! Se snad zbláznil? "Já? Já jsem nikomu nic neřekla, já ti jen napsala, že to jsem já a druhej den mi celá škola začala říkat tvojim příjmením a mě by zajímalo, co jsi komu řekl!" napsala jsem naštvaně Pavlovi "Ty si všem začala říkat, že si to ty ale to už je jedno nech mě bejt a já tě taky nechám!" "Já jsem nikomu nic neřekla jen tobě! A nechám tě bejt, až mě nechá bejt celá tvoje třída!" ach jo, neměla jsem vůbec náladu na to se s ním hádat. "Já jim neporučím, ale podle mě bude úplně stačit, když se přestaneš chovat jako úplná kráva!" no tak tímhle mě fakt dostal. "A ty jako debil!" napsala jsem hnusně klukovi, kterého miluju. "Proč se chovám jako debil?" to měla bejt otázka nebo si ze mě dělá vážně jen srandu? "Tak si přečti všech přes 1400 zpráv a pak to možná pochopíš!" napsala jsem již smutněji, když jsem si já vzpomněla na těch plno zpráv.

"Možná jsem udělal chybu, že jsem to řekl kámošovi ale co tys udělala v tý Pražský? To bylo dost debilní." no jo, bylo to trochu debilní to uznávám, ale každý udělá chybu ne? Chtěla jsem mu na to odepsat a najednou jsem se zarazila.

Bloknul si mě na všechny účty. Tsss. Vzala jsem mobil a začala psát: To že sis mě blokl ti nepomůže k tomu, abych ti na to neodpověděla... Chybu?! Napočítala bych jich tak milion. Ale nikdy jsem je nepočítala a ani s tím nezačnu. Už tě nechám bejt, ale rovnou po tom co sis mě blokl jsem na net odklikla část diáře 1-8 část. A bude k vidění i ten zbytek. Chtěla jsem to sice nechat bejt, na všechno radši rychle zapomenout ale, když se chováš ty jako debil, začnu s tím taky!!! Týý "Proč musíš dělat takovýhle píčoviny? Domluvili jsme se, že se navzájem necháme bejt! A vymaž si pls moje číslo." přišla mi odpověď na FB. Najednou to jde mě nemít bloklou co? "Jasně, já tě chtěla nechat bejt! Ale už mě to dost sere! Takže budu dělat blbosti klidně jednu za druhou!" napsala jsem mu. "Vidíš, už se zase chováš jako kráva!" "No a!" "Pak se ale nediv, že tě nikdo nechce! Pokus se chovat normálně třeba tě někdo bude chtít. Já na vzhled nekoukám, já koukám hlavně na mozek." no ještě abys sám nějakej měl co? Tak proč tohle tehdy nenapsal Týý? "To že mě nikdo nechce, není tak úplně přesný! Chcou mě samý debilové!" "Buď ráda za to! :D Chcou tě samý debilové, protože se chováš jako oni, kdyby ses chovala normálně, chtěli by tě i normální kluci." tohle zabolelo. Bylo to jako by mě neznal z těch přes 1400 zpráv, jako by byly nic. :( Pro mě ale nebyly. Kde je ten milej kluk, s kterým je sranda?

"Normální kluci neexistujou!" napsala jsem mu a doufala jsem, že to pochopí i jako narážku na něj. "Normálních holek je taky málo!" napsal. A já jsem co? No podle něj nenormální to už vím. :( "Nj, život je hnusnej." wow, bavily jsme se spolu normálně jako kámoši, což se dost divím. Odpovědi na tuto zprávu už jsem se ale nedočkala...

_____________________________________________________________

Cože?
> Neznámé úterý prosince 2012 <
- O necelý rok od podlesního zápisku

"Né, prosím! Nechci vstávat! Nechci do školy, ne dnes!" byla moje první věta po probuzení. Jo jasně, znám to dost dobře. Když tam půjdu, den uteče rychle a já zas budu muset jít k doktorovi. Nesnáším to. V ten den ale ovšem nebylo výmluvy. Žádná bolest hlavy ani břicha se nekoná, takže jako vždy poraženecky půjdu a ten den přežiju.

Jelikož jsme jediná škola, která má do 3, musela jsem odejít z poslední hodiny o 10 minut dřív. Sice jsem měla uvolnění od rodičů, ale s angličtinářkou jsem to domluvila tak, že to půjde mimo třídnicí. Nevím, o co jí šlo, ale celou hodinu mě vyvolávala a na něco se ptala. Vždyť to bylo jen 10 minut! "Tak fajn, prostě musím!" řekla jsem si poraženecky na konci angličtiny. Ze školy jsem vycházela až nelidsky pomalu i když jsem věděla, že tam prostě musím.

Velmi pomalu jsem se došla k vrátnici a pak měla jít na metro, když jsem ale procházela kolem vrátnice, malé okénko se otevřelo. Ach jo, ty zase budou chtít to pitomý uvolnění od třídního, který samozřejmě nemám. "Ahoj, máš uvolnění?" zeptal se mě někdo. Chvilku mi trvalo, než jsem se podívala a zareagovala. Na vrátnici seděl ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla, měl dokonalý úsměv a krásné hnědé vlasy, barvu očí jsem v té rychlosti nezpozorovala. Srdce se mi na pár okamžiků zastavilo. "Ne nemám. Ale mám papírek." Zareagovala jsem ihned potom, co jsem se vzpamatovala. Rychle jsem ho vyndala z indexu a podala mu ho. Chvilku si ho nevěřícně prohlížel a pak se zeptal: "Můžu si ho nechat?" "Jo, jasně." Odpověděla jsem a usmála se i přes mojí zkaženou náladu.

Poté jsem se co nejrychleji vypařila a s poraženeckým pocitem došla na metro. Ten kluk z vrátnice se mi během 10 minut vytratil z hlavy.

Hnusné bahno a hromada čokolády
17. 2. 2012 - pondělí

Ty prosincová rána stojí za hovno. Není sníh, pouze bahno a občas zaprší, takže je toho bahna 2x tolik. Bylo okolo 8:15 a já vystoupila z metra na Náměstí republiky, kde jsme ten den měli jako třída sraz. Původně jsme měli do muzea sexu, ale jelikož nikomu z nás není 18, tak jsme museli jít do muzea čokolády, což ale bylo stále lepší než muzeum betlémů.

Když jsem došla před Palladium, většina třídy již byla připravena odejít a zanedlouho jsme se již vydali skrz Prahou k muzeu. Na to, že není sníh, nebylo zrovna teplo a k mé otrávené náladě začalo samozřejmě pršet.

Když jsme dokončili tu nudnou prohlídku města, konečně jsme zastavili před muzeem a dvě vedoucí holky z 3ťáku nám řekli, že se máme rozdělit do 2 skupinek. Já s kámoškou jsme šli samozřejmě do té s třídním, protože on si ze všeho dělá srandu a je to mnohem vtipnější. V tu chvíli se můj pohled zarazil. ON JDE TAKY?!?! Zazněla mi v hlavě věta, když jsem ve skupince pár třeťáků spatřila jeho. Jo, toho dokonalého kluka z vrátnice...

Nešlo na něj nezírat. Byl úžasnej, a bez té školní uniformy, která je sama o sobě děsná ještě víc. Naše skupinka měla jít na výrobu jako první a pak do muzea. Když nás usadili ke stolům, tak nám řekli, ať si vybereme šablonu. Vybrala jsem si narychlo nějakého dinosaura. Vždyť je to jedno, stejně to pak sním. Vzpomněla jsem si, jakou hezkou čokoládu si loni přivezl můj mladší bratr. Na tom přeci nemůže být nic těžkého. Pomyslela jsem si.

Ale bylo! Čokoláda tekla všude, kde jen neměla a to očividně jen mě. Čokolády ostatních vypadaly, tak jak měli vypadat. Proč moje ne?! Se na to opravdu můžu vysrat! Pomyslela jsem si a začala jsem rychle patlat čokoládu dřív, než zatuhne. Ta kvalitní čokoláda opravdu moc voněla. Dlouho jsem se nerozmýšlela, co budu dělat se zbytky v kornoutku, čokoláda byla výborná, ale moje vyjídání z kornoutu samozřejmě pobavilo celou třídu včetně našeho třídního, který si to samozřejmě ihned musel nafotit.

Když bylo moje mistrovské dílo dokončeno, zvedla jsem hlavu a podívala se k vedlejšímu stolu. Ten kluk dopadl ještě hůř než já. Byl celý od čokolády. Vypadalo to naprosto dokonale!

Konečně jsme skončili, prohlížela jsem si nenápadně jeho čokoládu, která dopadla asi tak jako moje. Na té jeho byl ale nápis "Adélce <3" ach jo, je zadanej... Pak nás čekala ještě prohlídka muzea, nemohla jsem na něj přestat zírat. "Hej Martine, pojď sem!" uslyšela jsem za sebou. Tak Martin... To jméno nezapomenu. NIKDY!

Myšlenky

23.2.2012 - čtvrtek

Chtěla bych umět číst myšlenky. Chtěla bych vědět, co si kdo o mně myslí. Od Pavla, až teď po Martina. Chtěla bych vědět, co si myslí on a také... "Hej, nechtěla sis okopírovat tu matiku?" vytrhla mě z přemýšlení Niki. "Jo, jasně, půjčíš mi jí?" Ne že bych tak moc toužila po kopii rovnic z matiky, což jsme si měli vytisknout doma a já na to samozřejmě zase zapomněla, ale chtěla jsem do cestovky. Ne, nechtěla! Potřebovala jsem znovu vidět jeho...

Martine, vstávej!...
2. 3. 2013 - pátek

Je pátek. Pátek sám o sobě není tak zlej, jako to že máme první dvě hodiny tělocvik. Ten den jsem se nakonec rozhodla že, budu cvičit a nějak to přežiju. Niki slíbila že, bude také, ale nakonec mě v tom nechala. Ve vytahaném tričku a nenamalovaná jsem se před první hodinou vydala vstříc svým 2 nudným hodinám nesmyslného běhání.

Konečně první 2 hodiny za mnou. Pomyslela jsem si a loudala se z šatny jako poslední. Když jsem chtěla odejít úplně, všimla jsem si, že jsou dveře od gymnastické posilovny otevřené a to nebývají. Nedalo mi to a nakoukla jsem dovnitř. V tu chvíli jsem to spatřila. Kluk z čokoládovny tam spal. Srdce se mi zastavilo. Co teď?! Nemůžu ho tam nechat zaspat, ale nemám ani takové sebevědomí abych za ním šla. Zvlášť v tomhle stavu. Potichu jsem vstoupila dovnitř. Byl roztomilý, když spal. Popravdě, neviděla jsem ve svém životě moc kluků spát.

Popostoupila jsem o krok blíž a moje srdce snad ani netlouklo. Jak ho mám vzbudit?! Kdyť vypadám jak idiot. Jen se mě lekne. No, zkusím mu něco říct, napadlo mě. No jo, v krku jsem měla samozřejmě totálně vyschlo. Jak se vůbec jmenuje?! Martin, Michal, Martin?!?! Proč mi muselo jeho jméno vypadnout?! No nic, zkusím Michal. "Michale? Hej vstávej..." řekla jsem nejistě. Zmateně se pohnul a po pár sekundách probudil a nevěřícně si mě prohlížel. "Kolik je hodin?" zeptal se nakonec. "No, končí druhá hodina." Odpověděla jsem mu. "Odkud víš, jak se jmenuju?" zeptal se a já ztuhla. "Nóóó, prostě to vím." Odpověděla jsem a zčervenala. Tohle se může stát opravdu jenom mě. Budit nejhezčího kluka na škole. "No nic, já jsem tě jen nechtěla nechat zaspat." Řekla jsem a potichu jsem se vytratila z gymnastické posilovny.

"Kdes byla?!" zeptala se mě Niki, která na mě čekala před východem z tělocvičen. "To je jedno." Řekla jsem a usmála se. Celou další hodinu angličtiny jsem ho nemohla dostat z hlavy. Před hodinou němčiny, kdy jsme se měli stěhovat do "zelené" jsem ho cestou na chodbě zahlédla. Né, nemůžu jít kolem něj! To ne! Ale nebylo úniku. Chodba je úzká. Fajn, nádech, výdech, jdu na to. Viděla jsem ten trapný pohled a úsměv. Jo, myslí si o mě, že jsem totální debil. A já se do něj naneštěstí asi zamilovala...

"Ahoj, jen se chci omluvit, že jsem tě dneska tak vzbudila" napsala jsem doma na počítači a klikla na odeslat, a netrpělivě čekala. Překvapivě se "zobrazeno" objevilo již po pár sekundách. "Hele, to ti asi nikdy neodpustím. Kdybys tam nebyla, tak jsem mohl spát v klidu doteď. Fakt dík no." "Ale notak, to snad někdy odpustíš, teď bys tam byl zavřený i přes víkend." "Jak jsi ráno věděla, že jsem Martin? Řekla jsi, Martine vstávej. Copak nevíš, že jsem Evžen?" Moc vtipné, ale prozradilo ho už jen jméno u zprávy. "Ne, jsi Martin, ale tak ta čokoládovna..." "Jo tak ty mě sleduješ? Jsi slídil?!" Ach jo, teď nevím, jestli to myslí vážně nebo si ze mě jen dělá srandu. Jak já nesnáším, když lidi nepíšou smajlíky. "Ne, ale nešlo si nevšimnout. :D" "Já jsem ti ale v čokoládovně neřekl, jak se jmenuju." Obvinil mě. "To nepřeslechneš, když ti tak všichni říkali." Byla moje velmi rychlá výmluva. "Kecáááš, sleduješ mě!" obvinil mě znovu. No, jako ne že bych se na něj občas nepodívala, ale opravdu ho nesleduju. "Jo, jasně. :DD Vidím tě ve škole tak jednou za 2 měsíce." "V tom případě neumíš sledovat. :DD Hele, už musím, měj se. Ahoj" Ach jo, srdce mi opět bilo jako o závod. Proč se vždycky zamiluju tak blbě a do někoho koho nikdy v životě nemůžu mít?!

Požární poplach

Ach jo, k čemu je na škole požární poplach? Stejně jen falešně vylezeme před školu v horším případě v zimě a učitelé nás počítají a jdeme zpět? Pomyslela jsem si ráno, co jsme se dozvěděli, že bude poplach. Den ve škole utekl celkem rychle a přišel čas poplachu. Znuděně jsme se zvedli a vyšli ze třídy. Svítilo sluníčko, což oproti zimě byla příjemná změna. "Hele, Niki támhle je ten Martin." Řekla jsem jí, když jsme procházeli okolo něj. "Jakej Martin?" zeptala se Kája. "To je jedno." Odpověděla jsem jí. "Jakej Martin?" zeptala se mě znovu. "Neřeš to." "Fajn, tak to zkusíme... Héj Martine!!!" zakřičela do davu. Rychle jsem se ohlédla na místo, kde stál, a srdce se mi zastavilo. Martin se naštěstí neotočil. Tohle ne, proč mi tohle lidi dělají? Naštěstí zbytek dne proběhl tak, jak měl.

Neotáčej se!

Jo, konečně nastal čas oběda, v této škole funguje taková věc, debilní systém, při čemž žáci chodí na obědy až ve 3 hodiny odpoledne, takže samozřejmě to znamená, že nezbývá nic jiného než přestávky, při kterých samozřejmě nesmíme a riskujeme průser. Dneska jsem na talíř dostala něco super hnusného, což není nic nového. Něco jsem snědla a pak odnesla. Niki to ale podezřele chutnalo, tak jsem si sedla a znechuceně ji pozorovala. Netrvalo dlouho a do jídelny vešel Martin. Co ten tady dělá?! Nechodí přeci na obědy! Ať si mě nevšimne, ať si mě nevšimne... Přála jsem si v duchu. Martin šel a sedl si k vedlejšímu stolku, zády k Niki, takže naštěstí neviděl ani na mě. Uf. Stejně ale moje nervozita stoupala, když jsem viděla jak jí Niki pomalu. "Hej Niki..." řekla jsem a zaklepala potichu na stůl. "Copak?" zeptala se. "Nóóó, Martin..." "Kde máš zase toho svého Martina?" řekla celkem nahlas a v tu chvíli se samozřejmě Martin otočil a začal se strašně smát a mít ze mě srandu. Jako by těch trapasů nebylo už dost. Která jiná, totálně blbá holka by mohla říct, že se jí to stalo?!

Úterní rána a agentura

Nesnáším úterní rána, ne že bych měla nějaké ráno ráda, ale prostě ono se nikdy nechce vylézt z postele a ještě k tomu všemu, hned první hodinu v úterý máme NJR, je to jako normální němčina, ale máme jí s rodilou mluvčí, která je protivná, stará a dává všem jenom za 5, nebo spíš zastává teorii, že i na 5tku musí člověk něco umět. Koho by tohle bavilo?!

Když jsem konečně přišla do školy, tak jsem hodila kabelku na židli do malé učebny, kde byl zase cítit smrad ze svíček, tak jsem si šla raději stoupnout přede dveře. K mému štěstí, nebo spíš neštěstí netrvalo dlouho a Martin se objevil přede dveřmi cestovky a zadíval se mým směrem a usmál se. Srdce se mi samozřejmě jako vždy zastavilo. Po chvilce se zasmál a já ztuhla ještě víc. Proč zrovna on? Je to přesně typ kluka z mých snů. V tu chvíli ale Martin zamával. Nevěděla jsem co dělat. Mozek mi odmítl jakkoli pracovat, tak jsem rychle zvedla ruku a zamávala mu také a usmála se. V tu chvíli se ale začal strašně smát a samozřejmě netrvalo dlouho a ozval se smích i za mnou.

Do prdele! Jsem fakt blbá. Jak jsem si mohla myslet, že by Martin mával mě?! Jistě že zamával na holku za mnou... Raději jsem rychle zmizela do třídy. Tohle je fakt NEUVĚŘITELNÝ!!! Tohle se může stát opravdu jen mě. Tu hodinu jsem již nějak přetrpěla. I ty další dvě.

"Hele, půjčíš mi na okopírování tu matiku?" zeptala se mě Niki. "Jo jasně, tady je." Odpověděla jsem jí a strčila jí znuděně list s příklady do ruky. "Dík, zajdeš tam se mnou?" "No, když já nevííím..." protáhla jsem "í" při představě, že půjdu za Martinem do agentury. "Fajn, půjdu." Odpověděla jsem nakonec.

Cesta do cestovky se strašně táhla. "Klepeš ty!" řekla jsem, když jsme přišly k cestovce. Naše cestovka má jednu velkou výhodu i nevýhodu. Prosklené okno směrem do chodby, takže je vidět tam i ven. Jakmile Niki zaklepala na dveře, všichni 3ťáci se logicky otočili na nás. A jéje, to to začíná. Pomyslela jsem si. Všichni zůstali otočení a docela se smáli, ale nikdo samozřejmě otevřít nešel. "Do prdele!" řekla jsem Nikole, když jsem viděla, jak si z nás všichni dělají jen srandu. "Pojď, přijdeme jindy." Řekla. V tu chvíli, co jsme se otočily, že odejdeme se dveře cestovky otevřely. Nejraději bych se v tu chvíli propadla tak 100 kilometrů pod zem. Ale co... Kopírka samozřejmě kopírovala, jak nejpomaleji to dokázala. Když jsme konečně vypadly z cestovky, chtělo se mi umřít.

Ten den jsem již naštěstí Martina nepotkala.

Zlomené srdce
3 - 4. 6. 2013

"Ahoj, hele proč mě každé ráno pozoruješ? Je to docela depresivní. Snažím se ti vyhýbat ve škole, ale když jsi na vrátnici tak to nejde." Napsala jsem zprávu a klikla na odeslat. "Proč se mi snažíš vyhýbat?" wow. On snad sedí u toho počítače 24 hodin denně. Odpovídá zcela hned. "Protože vždy když tě potkám, se stane něco trapného. A neříkej, že sis toho nevšiml. :D" "To mě u tebe ale nepřekvapuje. :DD Co trapného se stane prosimtě?" zeptal se celkem se zájmem. "Dík no. :DD Ale tak alespoň, že si to všechno nepamatuješ. Asi by ses divil. :D" "No, tak povídej." Řekl. Ach jo, co mu mám teď napsat? Asi pravdu...

"> Poprvé cos přišel na tělák jsme s vámi hráli přehazku a já se tam málem zabila což není nic nenormálního u mě na tv ;D <

> Před vánoci jsem potřebovala o 5 minut dřív ze školy a tys mě nechtěl na vrátnici pustit tak jsem ti dala špatnou omluvenku. <

> Pak jsem se naopak smála já jak to dopadlo v čokoládovně. <

> Pak jsem tě šla budit a ty ses divil odkud tě znám. <

> Pak bylo to úterý cos byl v agentuře a zamával na holku za mnou, kterou jsem neviděla a zamávala na tebe. ;D <

> Dále bylo to jak jste nás nechtěli pustit do agentury. <

> Jednou jsem se málem zabila na schodech když jsi šel kolem což doufám že jsi neviděl. ;D <

A né neumři smíchy, mám prostě smůlu." Napsala jsem mu zcela popravdě.

"Takovej román jsi psát nemusela. No mě to moc vtipný nepřijde. "Přestaň lízt do prdele mýmu klukovi. Přijde ti to v pohodě psát mu nějaký romány? Docela se ti smějem." Odesláno 4. Červen 23:50 uživatelem Andrea.

"Nelezu mu do prdele! Mám kluka! Chodím s Tadeášem! Jo a to že se mi někdo směje mi už fakt nevadí." "No mě to docela přijde vtipné..." Alespoň se tvoje holka zasmála. Napsala jsem mu a odeslala. "Zasmála jsem se no. Hlavně ta blokace. Odepisuju ti na to sem, když se mě bojíš tak, že sis mě musela zablokovat." Do prdele, ona si nedá pokoj. "Víš, možná si blokuju lidi, s kterýma si nemám co říct. Ještě něco? A pokud ti to tak vadí, tak si mě blokni i odsud ne?" "A proto si mě přidáváš viď? A když ti něco napíšu tak se posereš. Ty hovna co Michalovi pořád píšeš? Takže bych se smála, jak tě posílá do prdele a ty se vtíráš." "Přidala jsem si tě asi před půl rokem. :DD Fajn, bloknu si i jeho když ti to tak vadí. A nezapomeň si hlídat holky okolo něj." A klikla na blokovat.

Tohle bolelo. A hodně. Proč jsem si někdy dávala falešné naděje na lásku? Proč?! Už ho nechci vidět, potkávat, slyšet o něm. Myslet na něj!!!

Takhle moje srdce nesmí skončit. TAKHLE NE!!! Potřebovala jsem vědět že mě alespoň někdo ze svého života nevyloučil úplně...

Řekni je to ok...

"Hm, třeba to, že jsem ve vztahu hroznej srab." Napsal Pavel. "To ti nevěřím." Odpověděla jsem mu se zájmem. "Ale věř, vždycky se bojím, že něco podělám, až to tím podělám." "Aha, hele jsi na tom líp než já, já se zas všechno snažím udělat co nejlíp a pak to podělám..." odpověděla jsem posmutněle. "Ty se alespoň snažíš." "O to víc to ale bolí, když se snažím a pak vidím, jak to dopadá. Ale ty u Pavlíny máš ještě šanci." "Ty u toho kluka taky." Ach jo, ne nemám. To je fuk. "Mě jde už jen o přátelství. A teď už jsem známější než na základce." Napsala jsem mu nakonec. "Jakto?" zeptal se se zájmem. "Nejdřív jsem toho kluka z 3ťáku poslala do prdele když mě nechtěl pustit přes vrátnici, pak v čokoládovně ušpinila čokoládou a vzbudila na tělocviku, když spal a mávala na mě, když on na mě ne. Takže smůla. A to jsem mu ani nemusela říkat, že ho miluju." "Aha." "Ty už na mě nejsi naštvanej?" zeptala jsem se a napjatě očekávala odpověď. Už ho sice opravdu nemiluju, ale stejně bych byla ráda, aby mi jednou řekl, že je to v pohodě. "Ani ne." Odpověděl nakonec. "To se divím." "Já taky, ale já už prostě minulost moc neřeším." Odepsal. "To já taky ne, teď je na mě naštvanej někdo jinej, nebo spíš jeho holka. :D" napsala jsem s pousmátím. "Taky problém."

"Takže my dva už jsme v pohodě? Kámoši?" "Jo proč ne, vždyť už jsme si řekli, že jsme kámoši." napsal i se smajlíkem. Jo, je to v pohodě po tom všem příjemná změna. Mám ho ráda. Ale už nemiluju... Pousmála jsem se nad tím.

Bez trapasů se seznámit nejde

Neděle ráno... Neděle jsou fajn, zvlášť teď ke konci roku, člověk se už tolik neučí a má čas dělat i jiné věci. Včera večer jsem na internetu viděla zprávu něco, jako že moje oblíbené kino vysílá pouze za 50kč, tak jsem si říkala, že by nebylo tak špatné tam zajít. Ještě to nějak domluvit s rodiči, moc nemusí, když jsem neděle pryč, ale to je jedno. "Hej, mami tak můžu do toho Cinema City?" zeptala jsem se ráno. "Jo jasně, nemohla bys ale sebou vzít i bratra když je to levné." Né, tohle ne, zase ho budu mít na krku a budu ho muset hlídat. Ach jo. "Fajn, vezmu ho." Souhlasila jsem znuděně nakonec. "Na co půjde?" zeptala jsem se ještě. "No, chtěl by na Iron Mana 3jku." "Fááájn, podívám se, v kolik ji dávají." Odpověděla jsem znuděně a přesunula se k počítači a najela na stránky svého oblíbeného kina a otevřela program. "COŽE? Ne!" vykřikla jsem, když jsem uviděla, že jediná premiéra s dabingem začíná za hodinu a čtvrt. A cesta od nás trvá jen hodinu. "Fajn, to stíháme." Křikla jsem na bratra a hodila na sebe první tričko, co jsem uviděla. Ráno jsem si ještě myla vlasy a samozřejmě takhle narychlo nebyly suché, ale tak co, je to jen kino. Autobus nám naštěstí neujel, což se při mém štěstí docela divím. Cestu jsem se prospala, nechtěla jsem se upravovat ani malovat, udělám to, až odvedu bratra do kina. Pomyslela jsem si.

Když jsme přišli ke kinu, zašla jsem mu koupit lístek. Docela dlouho trvalo po ránu vysvětlit, co po nich vlastně chci, ale co. Lístek se mi povedlo koupit v pohodě i na kartu a začala jsem bratrovi vysvětlovat do jakého sálu má jít, a kam si má sednout. Samozřejmě netrvalo dlouho a přišel k nám nějaký pracovník kina. Ach jo, zase bude něco nabízet.

"Dobrý den, jak se dnes máte?" zeptal se. Tahle otázka mě mírně zarazila. "No, celkem fajn." Odpověděla jsem a usmála se. Přede mnou totiž stál kluk tak zhruba o něco málo starší než já, blond, celkem svaly a usmíval se na mě. Hm, ten mi stojí za to odpovědět. Pomyslela jsem si. "Mohu vám nabídnout naší klukovou kartu se spoustami výhod?" "Ne díky, už mám." Řekla jsem mu s úsměvem. "Paráda..." odpověděl. "Já vás od někud znám." Řekl nakonec a mě tím totálně probudil. "Cože?" zeptala jsem se. Kluk začal přemýšlet a pak odpověděl. "HŠ Radlická že?" To není možné, vždyť jsem ho tam nikdy neviděla. Jak si mě může pamatovat, když o něm já nevím? A zrovna mě? A ještě když vypadám takhle. "Jo?" odpověděla jsem překvapeně. "Do jaké chodíš?" "C1A." "Aha, já H3A." odpověděl a usmál se. "No já musím jít, takže asi ahoj." Řekla jsem a usmála se. Tak tohle zvedne ranní náladu fakt perfektně.

Když jsem se pak vracela pro bratra již samozřejmě s normálním vzhledem, už jsem ho nepotkala... Musím zjistit kdo to je!!!

Možná bych měla být špion, jak mě obvinil Martin
3. 6. 2013 > O týden později <

Proč to musí tak bolet, potkávat na chodbě denně Martina? Proč nemůže alespoň umřít nebo v horším případě sem nechodit? Čím víc potkávám Martina, tím víc nemůžu dostat z hlavy toho blonďáka z kina. Je to přesně ten typ, do kterého bych se během minuty zvládla zamilovat. Ale k mé ohromné smůle toho kluka samozřejmě nemůžu najít. Povzdechla jsem si ve škole. Nemám nejmenší šanci, tahle škola je ohromná. Proč jsem se jen nekoukla na tu stříbrnou cedulku se jménem, co v kině nosí?!

Když jsem se konečně dostala domů, sedla jsem si k počítači. Řekl, že je z H3B. Některé třídy přeci jen mají na Facebooku přístupnou skupinu. Rychle jsem si otevřela vyhledavač a zadala: "H3B Hotelová škola Radlická." Počet výsledků: 0. "Radlická H3B." Nic. "H3B." Počet výsledků: 8. Rychle jsem si je začala projíždět a v tu chvíli jsem se zasekla. JO!!! Mají dokonce vlastní stránku. Otevřela jsem ji a začala prohlížet jednotlivé fotky. Našla jsem i skupinovou fotku s označeními. Na fotce byli dva blonďáci. Fajn, to by nemělo být těžké. Rozklikla jsem profil "Jakub Nový" a v tu chvíli jsem to uviděla... Kolonka pracuje ve společnosti Cinema City. Jo! Mám ho! Netrvalo ani pár sekund a klikla jsem na kolonku "Přidat do přátel." Než jsem šla spát, zkontrolovala jsem upozornění a bylo to tam... Jakub Noý potvrdil/a vaši žádost o přátelství. S tímto šťastným pocitem jsem ten den usnula.

Je to on a Praha plave

Už pár dní prší... Voda docela stoupla a autobusové spoje do Prahy se pomalu zastavily. Jelikož dojíždím, nemohla jsem se již druhým dnem dostat do školy. Nějak mi to ale nevadilo. Znuděně jsem vstala kolem jedenácté a zapla počítač a viděla jeho kolečko zelené. "Ahoj" napsala jsem nakonec Jakubovi. Nějak to zkusit musím. "Ahoj, jsi doma?" odepsal po chvilce. "Jj jsem, nejel mi bus. Ty?" "Já jsem ve škole." "Nechtěla bych. Ty pracuješ v kině na Smíchově, že jo?" "Jo jo. Asi týden dozadu jsem tě tam znovu zahlédl." Jak to, že on si mě vždy všimne a já jeho ne? A to docela pozoruju lidi. "Chodím si tam pro program no. Je to nejbližší kino co mám. Jak si mě můžeš pamatovat, když se ani nepotkáváme." Zeptala jsem se se zájmem.
"Pamatuju no." "Vždyť se skoro nevidíme. Ta škola má okolo 600 lidí. Jak to, že tě nepotkávám? A přijít na to jak se jmenuješ taky není zrovna lehké." "No vidíš. Nakonec jsi mě našla. Mám docela dobré jméno co?" "No to teda. Jsem docela ráda, že jsem se nedostala do školy." "Jo tak to věřím." "Tak ono by to šlo, ale jela bych asi 4 hodiny a asi 6x přestupovala." Napsala jsem. "A od kolika máš zítra? Prd vlastně ty nemáš." "Nemám no. :D Jinak mám každý den od 8mi."

Cože?!
5. 6. 2013

"Jsi ve škole?" přišla mi v půl dvanácté, kdy jsem se rozhodla vstát z postele zpráva. V tu samou chvíli ale zazvonil mobil. Volá Niki? Co se děje? První jsem vzala mobil. "Ahoj, co se děje?" zeptala jsem se jí. "Ahoj, teď se mě nějaký blonďák ptal, jestli jsi ve škole?" "Cože?!?! To ne! WOW! To je ten kluk z kina jak jsem ti říkala. Je naprosto úžasnej. No jako dík žes mi to řekla to je něco tohle!" "No hele užij si to, začíná hodina, musím jít. Ahoj" řekla. "Nejsem, ale to už asi víš. :D" odepsala jsem mu. "Jo, dostala jsi echo co?" "Jj, i když nejsem ve škole tak vím co se tam děje." Nj kámoška je docela dobrý spojník. :D Ty si vážně pamatuješ lidi no." "Pamatuju no. Ona na mě: "Nechceš jí něco vyřídit?" "To mi neřekla mrcha! :D" "Tak kdy se plánuješ dostavit do školy?" zeptal se. "Zítra. Možná."

Ahoj?
6. 6. 2013

"Teď půjdu do červené napsat opravku z angličtiny." Přišla mi ráno zpráva a znuděně jsem ji ve škole otevřela. " My s ní dneska píšeme EKP." "Nám teď přišla učitelka na supl... Ona se minulý rok se jmenovala jinak." "Si ji někdo vzal? :D" zeptala jsem se s vtipem. "Představ si že jo. O letních prázdninách." "Se docela divím. Je protivná. Máte na něco Černou?" "Ne nemáme." "Tak buď rád, učí matiku a IKT a nechala si u nás na stole flešku..." "A vy jste si jí přivlastnili co?" "Ne. :D Přišla si pro ní za 2 hodiny, ale máme testy. Ta učitelka je fakt hrozná, v pololetí nechala vyhodit jednu holku za to, že jí řekla, že je píča..." "Není to ta silná blondýna? Rovné dlouhé vlasy co? Tak a jsme doma. :D" "Jj přesně ta."

CRRRR! Ozval se najednou zvonek. Na přestávku jsem byla domluvená, že si skočím s holkama do šatny pro věci. Moc se mi nechtělo, ale došla jsem tam. Když jsme si tam vzaly věci, zasekli jsme se na schodech u šaten. Holky něco řešily. Ani jsem nedávala pozor. "Ahoj..." Ozvalo se najednou za mnou. Rychle jsem se otočila. Jo byl to on. "Ahoj." Vypadlo ze mě nervózně. "Jak se máš?" zeptala jsem se ho. "Jo, celkem dobře, byl jsem na obědě a řešil bejvalku." Takže to vypadá, že je nezadaný, to je pěkné... "Hezké. Hele promiň, musím jít za chvilku nám začíná hodina." Řekla jsem a usmála se. Když jsem se otočila, viděla jsem, že holky se už dávno vytratily, asi nechtěly překážet. To je od nich milé.

CRRRR! Ozvalo se najednou. Nestíhám! Nechodím přeci nikdy pozdě. Tedy alespoň ne ve škole. Doběhla jsem do třídy, naštěstí jsme měli učitelku na CR takže to dopadlo dobře. "Tak co stihl jsi to?" napsala jsem mu. "Jo stihl. T-Rex šel v závěsu za mnou. Co ty?" "Jj v pohodě." Odpověděla jsem mu s úsměvem.

Tak co ses o mě dozvěděl?

17. 6. 2013

Škola uběhla dneska docela normálně, Martina ani Jakuba jsem nepotkala, což bylo trochu divné. Když jsme s Niki vycházeli ze školy a procházeli vrátnicí, najednou jsem se zarazila. Co to má tohle znamenat?! Na vrátnici byl Martin a bavil se s Jakubem!!! Ne, nechci jít kolem, co jsem komu provedla? "Ahoj." Pozdravil mě Jakub. Rychle jsem mu odpověděla a vypařila jsem se. Tohle bylo opravdu nepříjemné. Nemohla jsem dostat z hlavy, co tam ti dva tak mohou řešit?!

"Ahoj, cos dělal na vrátnici? Nebo spíš co ses o mě dozvěděl na vrátnici?" Nedalo mi mu nenapsat. "Ale jen jsem se přišel najíst. Dneska byl slušný oběd. Zítra má bejt nějakej máslový řízek s něčím tak to jsem zvědavý." "Ty po 3 letech nevíš, co to je?" "Tak jako vím, ale nevím, jak to bude chutnat." No jo, úroveň naší školní jídelny... "Tak co ses o mě dozvěděl na vrátnici?" Zeptala jsem se znovu. "Hele nic, co bych se měl dozvědět?" "Nó, to radši ani nevím.;D Možná to, že jsem ten nejtrapnější člověk na škole?" "Proč? Co jsi udělala?" "Jen Martin, co ses s ním bavil je na mě alergickej od tý doby, co jsem ho budila na těláku." "Aha, to chce začít od znova." "Ne, to vážně nechce. Ono toho bylo víc ;D" odpověděla jsem, i když by jsem chtěla. Ale Martin ne. "Tak to povídej." "Martin neřekl?" "Ne tak se pochlub." Vzpomněla jsem si na to, jak jsem to v bodech poslala Martinovi, ale nechtěla jsem slyšet od Jakuba stejnou protivnou reakci typu, že jsem mu to takhle psát nemusela.

> Poprvé, co mě viděl bylo, když se zapatlal čokoládou, pak jsem se před ním na těláku skoro zabila, dala jsem mu špatnou omluvenku, když mě nechtěl pustit na vrátnici, vzbudila ho, nechtěl nás pustit do agentury a zamávala na něj, když mával na holku za mnou. Se divím, že ti to neřekl." Nebála jsem se mu to poslat, věděla jsem, že mi neublíží. <

Rande?

18. 6. 2013

V té škole mě to už fakt nebaví, pomyslela jsem si v jednu a šla s Niki konečně na oběd do jídelny. Dneska má být ten máslový řízek, jak psal Jakub. Sedly jsme si a začali jíst. Jídlo vypadalo odporně a taky tak chutnalo. Začala jsem se v něm znuděně přehrabovat.

"Hej, není to ten tvůj?" Zeptala se Niki po chvilce. A opravdu, šel směrem do jídelny. Nějak jsem mu nevěnovala pozornost a dál se vrtala v jídle. "Sedne si k nám." Začala si ze mě dělat Niki prdel. "Ne nesedne, proč by to dělal?!" V jídelně bylo X dalších volných stolů... "Můžu?" Ozvalo se za chvilku za mnou. "Cože?!" Zarazila jsem se a otočila. Dělá si srandu ne?! "Jo jasně." Odpověděla jsem nakonec. Viděla jsem, jak Niki drží smích a já zrudla. Tak teď už se nenajím vůbec. Pomyslela jsem si. A byla to pravda... Konečně jsme uznali, že jsme dojedli a zvedli se od stolu.

"Ufff. To bylo trapný." Řekla jsem Nikče na schodech. A byla to pravda, bylo to neskutečně trapné. Ach jo, začínám se bát, že ho dostane nějaká jiná holka. Nepozval mě ven ani na kafe nebo tak. Asi bych to měla už udělat já. Pomyslela jsem si

"Ahoj, nechtěl bys někdy zajít ven, když je hezky?" Napsala jsem. Asi po hodině tam skočilo zobrazeno. Čekám hodinu, dvě, den, dva... Co má tohle znamenat?! Proč mi neodpověděl? Když už jsem nervně čekala 3tí den, konečně se ukázala zpráva. "No můžeme někdy zajít." Zklamalo mě to když jsem to otevřela. Tohle mu trvalo napsat 3 dny? Mimo to, vím že někdy = nikdy...

Summer

Konečně jsem se dočkala. Po náročném prváku konečně začíná léto. Škola mi fakt chybět nebude. Jediné co mi bude chybět, bude Jakub. Samozřejmě že "někdy bylo nikdy." Ale víc než tohle, jsem se těšila, až po dlouhé době ucítím tu vůni moře a vlny. A jo, dočkala jsem se...

"Ty tu jsi takhle v noci?" Napsala jsem jednou, když tak posedávala v hale hotelu v Itálii a chytala na iPod WiFi. Moje letní strategie byla jednoduchá... Musím udržet kontakt. "Koukám, že ty tu také býváš." Odpověděl. "Ne nebývám, jen odpočívám v hotelu." Zalhala jsem. "Jo a něco pro tebe mám." Napsala jsem, když jsem si vzpomněla, jak jsem mu v Aqualandii den před tím, vyrobila Colu s jeho jménem. "Copak? Čím jsem si to zasloužil?" "Nevím, beru tě jako kámoše. Snad to vydrží cestu z Itálie." Zasmála jsem se při pomyšlení, že mu dám Colu s jeho jménem. "Nedá se tu dýchat." Napsala jsem. "Líp než tady." "To asi jo, mám zatemněný pokoj a puštěný větrák." "Ten větrák bych ti ukradla. To ti tak chybí to 4Dx, že si ho musíš dělat v pokoji?" Zeptala jsem se. "Né, vůbec, udělal jsem si to a pak jsem si to uvědomil při hraní v bojovém letadýlku v alpách za 2. Světové války, že to mám jak 4Dx." "Aha, každopádně ten větrák ti ukradnu. Tady je 45 stupňů. Máš krutou profilovku." "Díky. Tu fotku jsem dělal na velíně, kde mám cca 30." "Můžu mít takovou blbou otázku? A nechci, abys to špatně pochopil." Napsala jsem váhavě. "No povídej." "No, ten den, co jsme se potkali v kině jsi za mnou šel proto, že to je tvoje práce, nebo proto, že jsi mě znal?" "Hele nevím, tak možná obojí. Možná jsem přišel a až pak si to uvědomil." "Se divím, žes mě poznal. 10 minut předtím jsem se vzbudila."

Air soft

"Mám svoje videa no. Natáčím a stříhám." Napsal mi. "To chci vidět!" "Nelekej se, jsou to jenom cvičná videa, zbytek mám na EX-HDD. Teď budu natáčet znovu." "Co natáčíš?" Zeptala jsem se se zájmem. "Airsoftové akce." "Není to nebezpečné to točit?" Zeptala jsem se celkem ustaraně. Tak opravdu nechci, aby se mu něco stalo. "No třeba že budeš točit a někdo tě střelí?!" "No, můžu mezi nimi běhat a nehrát, nebo si dát kameru na helmu. Ti co natáčejí si na sebe berou reflexní vesty aby byli odlišeni." No myslím, že v mém případě by mě střelil někdo už jen omylem. "Ach jo, kočka mi zabírá celou postel, nemůžu spát." "No, musíš jí ukázat kdo je pánem." "No ona. Nafoukaný to tvor. A já nemůžu spát." "Ty už ležíš v posteli co? A s tabletem. :D" "Skrytá kamera není?! Nějaká co sis sem dal, abys věděl, že ležím v posteli s tabletem." "Ne, já mám kontakt v Příbrami. :D" "No, já na Stodůlkách ne." "To je blbý no. Musím si vycvičit tělo." "Takže to musíš bejt dost namakanej." Napsala jsem odvážně. "Něco už mám, ale budu." "No to bych se podívala. A to myslím vážně." "Hele povedlo se mi nechtěně smazat celou konverzaci, teď nevím, na co odpovídám. Chtěla by jsi vidět moje svaly? To myslíš vážně?" Zeptal se. "Jo přesně to chci! Né to jsem napsala trochu divně..." "Tady mám jednu fotku v práci." Rychle jsem fotku rozklila. Wow! No tak to je hodně dobrý pomyslela jsem si. "Se pak podívám na všechny videa jako ty." "Ty ze základky tam už nejsou od té doby, co se profláklo to s Pavlem." "O ničem nevím. Nějakej vztah?" "No radši mlčím." "Ne ale to je zajímavé." "Možná bylo." "Kdo je Pavel?" "Už jen kámoš." "Aha, takže bejvalej. Hele napiš jedno slovo, které ho vystihuje." Přemýšlení mi netrvalo moc dlouho. Nepotřebovala jsem ho urazit. "Nechodila jsem s ním." Napsala jsem nakonec.

Zpátky do školy

2. 9. 2013 - pondělí

Léto končí... Zase do toho blázince. Musím ale uznat, že tohle léto bylo to nejlepší, co jsem kdy zažila. Přeci jen je do školy se na něco těšit. Na něj. Miluju ho! "Tak co v tomhle ústavu? Ty prváci jsou letos divný." Napsala jsem mu znuděně. "Já je ještě neviděl." "Buď rád, nám to běhá po patře." "No to my to tu máme naštěstí uzavřené. Jsme tu jen 3. a 4. ročníky." "To je nefér! Jak to???" "Protože 4. patro žluté není průchozí se zelenou, takže sem nikdo nechodí." "Kolik máte těch hodin od 7mi? Nebo jsme jediní, co to zas mají? "Ne ne, jen praxe ve čtvrtek od 6ti." "To není fér tohle!" "Hele, my jsme taky vyžrali hezký rozvrh minule."

CRRRRR! Zazvonilo náhle. No jasně, já mám pro něj tu Colu se jménem z Itálie napadlo mě. Rychle jsem ji vyndala z obalu a vydala se na chodbu. Konečně jsem ho po těch 2 měsících zahlédla. Je krásnější, než si ho pamatuju. "Ahoj." Řekla jsem s úsměvem. "Ahoj." Řekl a zastavil se. "Něco pro tebe mám." A podala jsem mu do ruky Colu. Chvilku si to nevěřícně prohlížel. "Chceš?" Zeptal se a nabídl mi svoji Colu v láhvi, co si právě asi nesl z automatu od vedle. "Ne dík, pití mám." Řekla jsem a usmála se. "Musím jít. Zatím." Ach jo, nemůžu si pomoct.

Ranní kafe středoškoláku

23. 9. 2013 - pondělí

"Přijď ráno na kafe. Mám od 10ti. :D" napsala jsem znuděně Pavlovi ze srandy. "Já mám od 7mi ale nevím, v kolik se dostanu do Pb." odepsal po chvilce. "Klidně si přijď na kafe. :D Nebo tu mám i Big shock. Účinek stejný." "To jo no. :D Tak jestli budu mít čas tak zajdu. Ty bydlíš v tom bílým baráku pod vinárnou, že jo? :D" "Jj. Můj život je teď celkem zajímevej. :D Dneska jsem byla venku se svým ex, kterého jsem neviděla 5 let a měl mě domů hodit kámoš, ale odtáhli ho a matka mě zabije. :D Takže už by mě vážně nepřekvapilo kdybys si přišel na kafe." Napsala jsem s vtipem.

"Jaký máš rád kafe?" "Rozpustný s mlékem a hodně cukru. :D" "To máš jako já. :D" "No vidíš, alespoň znáš recepturu." "Tak samozřejmě. :D Jen kelímky Starbucks nemám." tak kafe snad ještě udělat umím no. "Tak pokud to nestihnu tak si budu muset dát z automatu. :/" "To radši doporučuju i energeťák. :D" "Jo no, ten je taky dobrej, ale na nultou hodinu ještě bývá bufet zavřený a do Prajdy se mi nechce." "Pokud nebudeš stíhat, napiš smsku a donesu ti ho ke škole no. :D Máme jich doma zásoby. V Alberu stál jen 6,90Kč" "Aha tak to by taky šlo. :D" "Máš moje číslo nebo sis ho smazal? :D Určitě smazal." "Asi jo. V mobilu ho nemám." "Fajn prozvoním tě. :D Mám u tvého kontaktu i fotku." :D zasmála jsem se a poslala jsem mu jeho fotku v trenkách s papírem v ruce. "Ne to ne! :DDD" "Jako to jo. :D Doufám, že sis mě neuložil s dvěma "Ý" Jo nedávno jsem našla svůj diář ze ZŠ. Kámoška to četla. Nějak ji to bavilo." "To se nedivím. :D" "Hej to je hnusný. :D Okey, možná to je trochu vtipný." "To teda je. :D Dobrou noc. :))" napsal nakonec.

Jen jsem se nad tím pousmála. Ne vážně totiž nevěřím tomu, že se ukáže, vlastně ani nevím, co bych dělala. Nikdy v životě jsem s ním nemluvila.

Změnila jsi se...
24. 9. 2013 - úterý

5:30 - CRRRRR!!! "Nééé, nebudu vstávat! Vždyť jedu až na 10sátou. Ne nevstávám! 6:00 - CRRRRR!!! "Okey, okey." Řekla jsem a ospale zaklapla budík. Vůbec jsem nevěřila tomu, že Pavel napíše nebo dokonce přijde. No co, upravit se musím tak jako tak. "Ding!" ozvalo se po chvilce. Že by už můj nejlepší kamarád Filip byl vzhůru? Podívala jsem se na svůj iPhone... Pavel Kučera: Ahoj, tak to asi k tobě nestíhám, protože mi přijel bus až teď." "Cože?!" vykřikla jsem s překvapením a trochu zklamáním. Ale ani to mě neodradilo.

On to myslí vážně!!! Rychle jsem na sebe hodila úplé džíny, černé tílko a barevnou košili. Nikdy jsem takhle na základce oblékaná nechodila. Vyběhla jsem nahoru do kuchyně a připravila kafe. Né! Do čeho ho mám dát?! Plastový kelímek by se roztekl horkem. Seběhla jsem zpět k sobě do pokoje. Na první pohled mě upoutal na poličce kelímek Starbucks. Bez dlouhého přemýšlení jsem ho vzala.

> Už tam jsem. < Ozvalo se po chvilce.

Ok, fajn, možná toho budu litovat, ale jdu. Vzala jsem do ruky kafe a do druhé mobil. Chtěla jsem, aby viděl, že už nejsem ta malá holka ze základky, které zlomil srdce. Rychle jsem si obula poměrně vysoké boty. No, snad se před ním nezabiju a vyšla jsem směrem ke škole. Srdce mi tlouklo, jako kdybych zrovna uběhla maraton.

Do prdele, co to zas dělám?! Pomyslela jsem si, když jsem ho tam jen tak viděla stát s mobilem v ruce. Cítila jsem, že už snad ani nedýchám. Nikdy v životě jsem s ním nemluvila. Když jsem k němu došla, rychle jsem si ho prohlédla. Změnil se k lepšímu. Je víc sexy no.

"Ahoj, tady máš to kafe." Řekla jsem s úsměvem a podala mu ho. "Jé, díky." Odpověděl. "Nechtěla jsem, abys tam umřel, moc dobře to znám. Naštěstí dneska od desíti." Jen se zasmál. Věděla jsem, že ho musím propustit na hodinu. "Změnil ses. A to dost." Řekla jsem nakonec po tom, co jsem si ho asi ještě 5x prohlédla. "Jo ty taky." Řekl a usmál se. No tohle jsem opravdu chtěla slyšet! "Já vím." Odpověděla jsem mu a usmála se. "Musíš na hodinu, ať nepřijdeš pozdě." Řekla jsem nakonec. "Tak ahoj." Odpověděl mi. "Neumři tam!" byla moje odpověď.

Když jsem šla ulicí dolů k nám, tak jsem se nemohla přestat usmívat. Srdce mi bylo jako splašené. Když jsem zvládla i tohle, zvládnu říct i Jakubovi, že ho miluju!

Miluju tě!
25. 9. 2013 - středa

Fajn, dnes nebo nikdy. Řekla jsem si a lokla si z flašky na pití, ve které byl namíchaný alkohol. Normálně bych nikdy ve škole nepila, ale teď to jinak nešlo. Vzala jsem si tužku a začala psát.

Vstala jsem, znovu se napila a vyšla ze třídy. Slyšela jsem svoje srdce bít. Nemohla jsem dýchat. Měl mít angličtinu, takže je v prvním patře žluté budovy. To bych mohla mít štěstí na to ho potkat. Vyběhla jsem s papírkem v ruce do toho prvního patra. Je to strašný pocit, ani alkohol nepomáhá. Když jsem konečně vyběhla schody, viděla jsem ho opačnými scházet dolů. Rychle jsem se otočila a seběhla svými. Viděla jsem ho jít průchodem do červené, zřejmě do bufetu. Postavila jsem se k zábradlí v hale a čekala. Musí tudy jít zpět. Jiná cesta neexistuje.

Myšlenky se mi hrnuly do hlavy, ale zároveň jsem nemohla myslet na nic. "Ty tu čekáš?" vytrhl mě najednou z přemýšlení. Vůbec jsem si nevšimla, že tam je. "No, jo, na tebe." Vypadlo ze mě najednou bez rozmýšlení. Váhavě jsem zvedla ruku a podala mu papírek. Viděla jsem ten jeho nechápavý pohled. Rychle jsem se otočila a šla k nám do červené.

CO JSEM TO ZAS PROVEDLA???!!!

Co jsem to opět provedla?
26. 9. 2013 - čtvrtek

Ne, je mi zle již od rána. Nechci do školy, nechci znát odpověď. Nechci znovu zlomené srdce. I když v duchu více doufám, že to tak u něj nebude.

Hodiny ve škole se celkem táhly. Nějak jsem ho ale nepotkala. Je vůbec ve škole?! Když jsme ale měli předpolední přestávku, museli jsme se stěhovat do žluté budovy tak jsme šli přes jídelnu. "Hej to je on ne?" zeptala se mě Niki, když jsme šli jídelnou. "Možná." Odpověděla jsem. "Běž za ním!" "Ne!!!" odmítla jsem jí to jasně. Když jsme ale došli do žluté, rozmyslela jsem si to. Chci tu odpověď. "Pojď se se mnou podívat na jídelníček." Řekla jsem jí. Moc neprotestovala, tak jsme šli...

"Je to on!" zarazila jsem se v jídelně, když jsem ho viděla se odnášet tác a rychle jsem uhnula za roh ke schodišti. "Ty jsi tak blbá." Řekla mi Niki s úsměvem. "Né, nejsem, no možná trochu. Spíše ale zamilovaná." Řekla jsem sklesle. V tu chvíli, co jsem se podívala ke dveřím, jsem se zarazila. Honza šel naším směrem. "A-ahoj." Řekla jsem nervózně. "Ahoj." Řekl, pousmál se a šel dál. Do prdele! Co jsem si to opět provedla??? Ten den jsem ho již nepotkala.

Láska neexistuje!
27. 9. 2013 - pátek

Dneska je Nikola nemocná, takže jsem ve škole sama. Musím ho dneska potkat. Řekla jsem si. Chci s ním mluvit. Každou přestávku jsem se procházela celou školou, až konečně jednu přestávku, se to povedlo. Šel s kamarádem, takže jsem se rozhodla projít naproti nim. "Ahoj." Řekla jsem nakonec nervózně. Nakonec mě pozdravil, ale bylo to skoro jako by mě pozdravit ani nechtěl.

Na poslední hodinu jsme se stěhovali do němčiny, to je třída ihned pod tou jejich. Před hodinou jsem postávala znuděně na chodbě a náhle jsem ho viděla jít schodištěm nahoru. Rychle jsem k němu došla a dělala, že tam prostě stojím. Prošel kolem mě bez jediného povšimnutí. To si snad dělá srandu ne?! Stoupla jsem si k zábradlí a pozorovala. Postavil se před kabinet v našem patře a na někoho čekal. Okey, asi má na práci něco důležitějšího. Pomyslela jsem si.

Poslední hodinu už jsem nějak přežila. Tak super, teď mě čeká víkend, snad to bude lepší. Pomyslela jsem si a vyšla ze třídy. Když jsem ale scházela k šatnám, viděla jsem ho jít naproti. No jo, asi jde na ten tělocvik co má v rozvrhu. Nešlo mi ale se neohlédnout. Radši jsem rychle vypadla ze školy a vydala se směrem na metro. Ráda chodím zezadu. Moc lidí tam nechodí a mám čas přemýšlet. Cestou k semaforu se mi ale do hlavy začaly hrnout myšlenky na něj a pomalu mi začaly téct slzy. Nesmím brečet! Teď ještě ne! Poručila jsem si a utřela slzy a stoupla si k semaforu, na kterém jako vždy byla červená. Najednou jsem ho uviděla přijít k semaforu a ztuhla jsem. Nemá mít náhodou tělocvik?! Když přišel, ani mě nepozdravil, ani se neohlédl... Dělal, že mě nezná. Tímto tempem pokračovala celá cesta na metro. Co jsem si to zase udělala?!

Smutně jsem počkala, než metro vjelo do stanice a nastoupila. Jakmile se vlak rozjel, začaly mi téct slzy. Viděla jsem se v odrazu skla z dveří a o to víc to bolelo. Slzy tekly čím dál víc. Moje srdce bylo na kousky! A to bolelo! Míjela jsem jednu stanici a vlak přijel do "Radlické". Nemohla jsem už dál. Rychle jsem vystoupila z metra, i když jsem měla vystupovat až o dvě stanice dál. Na Radlické to znám, ráda jsem se tam chodívala procházet na hřbitov a ještě radši do lesíku za ním.

Když jsem došla do lesíku, posadila jsem se na kus skály a rozbrečela jsem se. Nemohla jsem už dál. Tohle bolelo. Víc než kdykoli předtím. A já doufala, že to bude jiné. Během chvilky mi začaly chodit SMSky od ustaraných kamarádů, ale opravdu jsem nechtěla nikoho z nich vidět, ani s nikým mluvit. Chtěla jsem necítit NIC!

Konec

Tolik k lásce...

Nemůžete být s tím, kým chcete. Já vždycky budu jen ta holka, co se zamiluje a pak si probrečí pár nocí.

Vážně jsem si myslela, že to vyjde.

Je to beznadějný...

Takhle to dopadá, když chce člověk něco víc. Měla bych se spokojit s tím, co mám. Věci se nemění, je snažší nic necítit...

PAK BYCH SE NEMUSELA CÍTIT HŮŘ...