A co by vlastně mé mladší já ani ve snu vůbec netušilo, že se stane, nebo v čem se jak rozhodnu?

Dneska jsem nějaká nostalgická, nevím ani jak, ale začínala jsem vzpomínat na sebe na základce, na své zážitky, na to, co který učitel pro mě vlastně udělal do budoucna, aniž bych si to tehdy uvědomovala.

A pak jsem se dostala k otázce "A co by vlastně mé mladší já ani ve snu vůbec netušilo, že se stane, nebo v čem se jak rozhodnu?" Určitě je to zajímavá otázka k zamyšlení.

Když bych to vzala postupem času, určitě by mé mladší já nečekalo, že mé vztahy budou stále jen odmítané crushe.

Také by mé mladší já nečekalo, že potkám Tomáše, že s ním zažiju plno skvělých zážitků, které mi prostě nikdo nevezme, že si vydělám na měsíční cestu do Ameriky a že to celé zrealizuji. Že s ním vydržím s přestávkami 5 let a že mi tak moc tenhle první větší vztah zvládne zlomit srdce a tak se mýlit v člověku.

Také mé mladší já nemohlo tušit, že potkám úplně zvláštní náhodou svého hodně dobrého kamaráda a že budu mít v životě člověka, na kterého bude takto spoleh i když celé to byl opravdu bizár.

Mé mladší já ale ani netušilo, jak moc ocením hudbu, kterou nám učitelé v hodinách pouštěli a zdála se mi jako staré blbosti.

Z té negativní stránky mě ale nikdy nenapadlo, že bych mohla litovat, jaká jsem tehdy byla a jak jsem se chovala jak k sobě, tak k ostatním.

Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že se přihlásím na vysokou a to méně ještě, že jí po půl roce nechám aniž by mě rodiče zabily.

Určitě jsem ani nečekala, že budu muset tak složitě hledat práci a najednou žít dospělý život.

A už rozhodně by mě nenapadlo, že se jen tak seberu a odletím do Londýna, kdy jsem předtím nikdy nebyla.

Určitě jsem nečekala, že se přihlásím znovu na vysokou školu a budu vědět, že je to nejlepší rozhodnutí mého života a budu si to školní období tak moc užívat.

Nikdy jsem si také nemyslela, že bych někdy měla tetování, že bych byla schopná se tak jistě rozhodnout pro motiv a že překonám všechen ten strach a že do toho půjdu a že to bude prostě součástí mě a já to tak budu cítit.

Určitě mě nenapadlo, že si někdy založím TikTok a že za skoro pár měsíců přesáhnu hranici 11,4 tisíc lidí, které to baví a tak moc mě to bude bavit.

Nikdy jsem si nemyslela, že tak moc nebudu připravená na ztrátu Kikči a že to bude celé tak moc bolet.

Mé mladší já si nikdy nemyslelo, že bud mít takový vztah s rodiči a že si jich budu nakonec tak moc vážit a uznám, že některá jejich rozhodnutí nebyla blbost.

Je skoro půlnoc, měla bych dávno spát, ale poslouchám právě hudbu z těhle let a je to strašně skvělý pocit.

A víte vy co? Chtěla bych poděkovat všem, co v mém životě byli i přes to, že už nejsou, že jste mě posunuli dál, tam kde teď jsem, i těm co mi ublížili, protože bych si asi nikdy neuvědomila vlastní hodnotu a nikdy si nevážila sama sebe. Ale hlavně bych chtěla poděkovat těm, kteří v mém životě jsou a dělají ho lepším.

Je možné, že za pár let budu takhle přemýšlet nad svým životem, který žiji teď, ale kdyby takhle měl člověk přemýšlet pořád, tak nic nezkusí a nezažije a jsem za všechny ty posuny vlastně ráda.